BLIZKY VYCHOD A KOLEM 2011 Part.1

BLÍZKÝ VÝCHOD KOLEM A KOLEM 2011

Chceme cestovat? Chceme! Máme peníze? No kurva moc ne! Máme čas? No čas by byl, ne? Času máme plnou prdel, však nikam nespěcháme, ne? Práce nám neuteče, ženská už nám stejně utekla, doma na nás nikdo nečeká, takže co my si jen počneme a jakpak my to tak uděláme? Že bychom teda šli pěšky? Hovno, to půjdeme celej život a dojdeme tak akorát na Slovensko, tam mám bude 70 let a pod Tatrama zdechneme. Stopem? No to by šlo, ale zase se budeme muset někoho doprošovat, bavit se s někým nekonečněkrát vysvětlovat, co jsme zač, kam jedeme, proč tam jedeme, atd. Takže zbývá poslední možnost... Kolo! Na kole jezdit umíme, JE TO DO IT YOURSELF (KURVA!!!), dá se na něm urazit denně docela dost kilometrů, stačí to akorát ověsit batohama a můžeme jet! Tak teda jo! Zkušenosti máme převeliké, nejsme žádní holobrádci, ve stanu jsme spali tak 1000x, umíchat nějakou tu šlichtu v ešusu taky umíme, takže nám nic nebrání vyrazit do světa.

A tak teda kam? Někam kde jsme ještě nebyli, ne? Balkán jsme projeli loni, Pobaltí jsme prorajzovali kdysi dávno, na západní Evropu sereme, tam na to nemáme peníze, Rusko je pro samostaného cyklistu docela hard core (ač velcí fanoušci pro tentokrát to vzdáváme) a dál na východ se nám nějak nechce. Takže co takhle tady kousek za roh, dolů, do Arábie. Mrknout na ty muslimský teroristy, přichomítnout se k nějakému tomu bombovému útoku, nakouknout místním ženám pod burku, trošku poabstinovat (ostatně už je to potřeba jako sůl :-)), užít tepla, pouště, písku, popř. mrknout na nějaký ty pamětihodnosti. To by šlo, ne?

Původní plán byl vyrazit z Káhiry a jet v klídku po zemi až do Krásenska. Ale na jaře 2011 se to tam začalo mlít tak, že to vypadalo na občanskou válku, což by nám zas tak nevadilo, ale nějak jsme se nemohli rozhodnout, na kterou stranu bychom se tam přidali a tak alternujeme a volíme sousední stát a to Jordánsko. Letadlo společnosti MALEV je naší volbou, Budapešť je odletový bod a Ammán je bod dopadu. Kolo do krabice, harampádí do kabele, kabele do kabele, hop skok pád a o třech ráno jsme na ammánském letišti a říkáme si – kurva, kam jsme to zas vlezli!!!!

No nic, tak teď už jen maličkost, zase dojet domů :-) Skládám kolo dohromady, věším na něho harampádí, krabicu nechávám svému osudu, skáču do sedla a za mohutného kymácení se vyrážím vstříct jordánskému království. Ale abych to neměl tak jednoduchý, tak volím naprosto opačný směr než je Krásensko, jedu na jih, protože jsem si usmyslel, že musím vidět Rudé moře. Však musí být krásné, ne? První cedule na trati mi kouzlí úsměv na tváři, protože jsou jen v arabšině a tu nás jak na sviňu na základce neučili, takže je mi jasný, že tady bude kurva veselo! Ale mám kompas a zatím tak zhruba vím, kde jsem takže hurá dolů. Když je to na jih, tak je jasný, že to bude pořád z kopca dolů, že jo? V první dědině jdu do jámy lvové a pokouším se koupit něco k jídlu. Tradiční komedie, kdy se baví blbej z hluchým, borec nemá nazpátek, pobíhá po celé ulici, pak mi tiskne do ruky nějakej drobas a říká s úsměvem, že je to dobrý. Jo, chlapče, ty máš velký štěstí, že jsem tady jen pár hodin, tudíž piču vím, kolik co stojí a tak jako že dobrý a jedeme dál. Zima jak v lesu! Nemělo tady být tak náhodou 40°C? Musím jet v bundě a v botech jak nějakej polárník! Krajina bezútěšná, žádnej strom, kaluže, zima, planina a rovina..., která záhy končí a začínají kopce, který když jedete dolů, tak máte pocit, že padáte volným pádem a opačně máte pocit, že tam zapomněli dát žebřík! A kurva, tak ono to asi fakt nebude pořád z kopca, co? Hm, nevadí, to nějak dám, ne? Po prvním kopci se o mě pokouší infarkt, nohy se mi klepou, srdce tepe v rychlosti Čertovy sypačky z materiálu Možnost volby a tak si jdu vyfotit takovej pěknej kaňon. Zastavuje mě pasáček koz a prý ať s ním jdu na čaj. A tak jo, proč ne, ne? Borec sbírá klacíky, dělá ohníček, pokládá konvicu a zachvilku už pijeme čaj a debatujeme skutečně mohutně! Já s 10 arabskýma slovíčkama co mám napsaný na papírku naprosto exceluju! :-) Fotím to hovadský koryto a pádím dál hlava nehlava. Průjezdy dědinama jsou velice nepříjemné, protože se všude srocují lidi, pořvávají, haranti blokují cestu a poprvé se setkávám i s házením kamení. Výkřiky – Welcome in Jordan! jsou doprovázeny sprškou šutrů. No nic, jiný kraj jiný mrav, do hlavy jsem zatím nedostal, takže vlastně pohoda. Jedu po tzv. Kings Hwy, což jedna ze 3 silnic, co vedou severojižním směrem. Ovšem tahle cesta je výjimečná tím, že vede skrz hory. Takže proto ty kopce. Dojíždím až k věhlasnému kaňonu Wadi Mujib. Podívaná skutečně impozantní, cvakám pár fotek, debatuju s místníma prodejcema šutrů, kteří mě po čase zvou na čaj. Díky borci. Za tu dobu, co tam trčím, přijíždí tak 20 autobusů s převážně německy mluvícím osazenstvem, vyběhnout, rychle nacvakají snímky a zas tradá pryč. Těžkej úděl turisty! Lituju je! Borci mi říkají, že tam dole na dně kaňonu mají fízli budku a že mě tam určitě nechají postavit stan. Takže abych pomalu jel, mám toho nějak dost. Padák je to fakt pekelnej, mám strach, abych si neodvařil brzdy. Dole skutečně potkávám policajty, kteří mě vítají slovy – tady ale vole stanovat nemůžeš, musíš jet navrch! „Si musíte snad dělat piču!“ Ten kopec vypadá, že se nedá vyjet ani autem! Doprdele, tak nic, musím to nějak zkusit. 5 km/h víc z toho nevymáčknu a šinu se vzhůru. Hledám plac na spaní, ale je to těžká práce, odevšad vždycky vykouknou nějací lidi a tak si to šinu pořád vzhůru. Vidím jakejsi stan a tam týpek, co na mě mává a tak jdu za ním, jako že co jako? Říká mi, že můžu přespat, což se mi líbí, ale je mi jasný, že zadarmo to nebude. Borec říká, že kolik dám, tolik dám. To taky není dobrý, to vždycky bude jedna strana nespokojená. Dobrý, seru na to, mám toho pro dnešek po krk, je to první den, zůstanu, pustím nějakou tu kačku (dinár). Výhled je odsud parádní, ale nejlepší je jasně z kadibudky! Tam bych sral celej den! Jsem tak zrychtovanej, že jen polykám nějaký jídlo, co tam borec má a jdu spat...

Ranní placení je dle očekávání rozpačité, dávám mu víc než jsem chtěl, ale i tak se borec tváří, že jako co si myslím, že to stálo tak 2x tolik. „Říkals, kolik dám, tolik dám, tak nedržkuj. I tak je to až moc.“ Razím dál a konečně se dostávám na vrch toho strašnýho kopce... Slunko pere o 106, vedro je vražedný. No hurá! Projíždím dědinama, kde se odehrává pořád to samé – hodné jordánské děti se mi snaží zablokovat cestu, řvou na mě přátelské pozdravy jako – Tourist, fuck you! What’s your name? a podobné uvítací fráze. Nevím, co ty děcka v té škole učí. Jdu se podívat na hrad KERAK. Hroznej kopec, strašnej provoz, mraky lidí, hrůza! Ta mapa co mám je více méně k hovnu, protože v ní není ani jedna dědina, přes kterou jsem dnes jel, takže nemám páru, kde jsem. Ale furt na jih, ne, se nemůžu ztratit. Jak mě budou stavět saudskoarabští celníci, tak to musím otočit za na sever. Logika, ne? Rozbíjím stan na takové boční cestě a k večeru přijíždí Land Rover 4 x 4 a z něho vyskakují bílí ksichti, Novozélanďané Nessa a Bret, kteří jedou autem z Londýna do Cape Town v JAR. Dáváme řeč, dostávám i hlt chilli vodky a nějaký jídlo a tak je veliká pohoda.

Pasáčci ovcí se na mě jsou ráno podívat..., zrovna když seru. Pohoda! Balím a pouštím to dolů, je to cvrkot, 68 km/h hlásí tachec. Přejíždím na druhou stranu údolí a utrpení začíná. Nejhorší je, že vidím, kam mám až vystoupat a prostě se vůbec nepřibližuju. Slunko mě chce zahubit. Držím mega rychlost mezi 5 – 7 km/h a pořád odpočívám a vůbec to nejede. Asi nejhorší stoupání na trati a určitě se zařadí mezi největší hnoje vůbec. 2,5 hodiny a jsem jakž takž nahoře. V dědině zrovna harantům končí škola a tak řvou, blokují cestu, tahají mě za kolo a jeden do mě kopnul. Zbytek jen řve klasický sprostosti. Zabiju! Konečně se malinko orientuju, do když dojíždím do města Tafila. Město úplně ucpaný, prodírám se do kopce kupředu, děti mě chcou shodit z kola, ale držím se toho železa, co mi síly stačí. Jo a zas do krpálu, sláva! Dneska jsem ještě nejel po rovině, bez keců. Výstup v tom poledním vedru na nejlehčí převod je čistý zlo. Nikde ani kousek stínu. Zastavuju a pokouším se nevyvrátit, když přichází z baráku chlápek a zve mě na čaj. Jdu. Dává mi i jabko a tak jsem štěstím bez sebe. Žel nemluví vůbec anglicky a tak je naše konverzace hodně kostrbatá. Volá telefonem dceři, která mluví trochu anglicky, aby se mě zeptal, odkud že to jsem. Borec má na starosti výrobu cihel, dělá něco jako manažera. Plazím se dál. Jakmile to vypadá, že už jsem nahoře, přichází strašnej sjezd a začínám odznova. Strašně vysilující. Kempuju ovšem na naprosto spektakulárním místě nad obrovským kaňonem. Paráda!

Do WADI MUSA (PETRA) je to vostrej padák.Doufám, že jsem si tam neodrovnal brzdy. Sklon těch kopců je prostě až směšnej. Dojíždím až úplně dolů ke vstupu. Platím těch supermegaextrapředraženejch 50 JOD (1 JOD = 1 euro) a společně s dalšími tisíci lidmi jdu na to. No a pak už to každej zná. Tím kaňonem před hlavní bránu a pak dál a dál. Areál je to obrovskej. Dávám tomu přes 5 h a pořád se je na co dívat. Lezu i na vyhlídku. Fakt dobrý. PETRA je určitě super místo, které stojí za návštěvu. Ale těch 50 JOD? To fakt posrali. Po 16h vyrážím hledat tábořiště nad WADI MUSA. Ale nejlepší nápad to nebyl. Místní mě posílají uličkama, kde je to tak prudký, že jeden kousek musím tlačit! Hanba mi! Na závěr dne to bylo 17 km furt do kopca. Ukrutný…, povětšinou na nejlehčí převod. Za tmy hledám zoufale plac na spaní, ale všude někdo je a tak už to musím zalomit vedle boční silnice, za takovej rozestavěnej barák. Bohužel mě přitom vidí nějaký auto, který se za půl hodiny vrací mě zkontrolovat. Dělal jsem, že spím. Snad to bude v pohodě, je to hrozný místo. Zítra mi asi upadnou nohy, už dneska to nebylo kdovíco a navíc jsem dnes ujel docela dost km a ušel taky pěknou štreku. Chtělo by to oddych.

No a ten panáček, co mě viděl zajíždět za ten barák, vůbec nelenil a jako správný uvědomělý občan naváhal zavolat policajty. Ve 20h si to přihartusili, opřeli do mě světla a prej že mám vypadnout, že vlastník objektu nemůže zaručit mou bezpečnost a takový ty keci. Každej kdo kdy stanoval ví, jak blbá práce je všechno sbalit, když už jste se ve stanu rozkrámovali. Navíc rychle rychle a s čelovkou. Tak mě vezou o kus dál na mini policejní stanici, kde si mě zapisují a ukazují mi, že si mám postavit stan hned 3 metry od té hlavní silnice. Nemůžu tomu uvěřit, ale nedá se nic dělat. Rozbaluju jen karimatku a spím pod širákem. Kolem jezdí auta, huláká omladina, huláká „meluzín“, troubí autobusy, vykládají policajti. No ale abych nekecal, minimálně 2x jsem na půl hodiny usnul.

A jakože je ráno. Jak tak kramařím, sbíhá se celá policejní stanice, děcka a tak porůznu všichni kolemjdoucí. Dívají se jak jím, jak balím, jak piju, jak se škrábu na prdeli, atd. Beru vody kolik uvezu a pokračuju ve stoupání. Konečně sjíždím z hor na hlavní silnici do Aqaba, ale jak tak pozoruju ten provoz pod sebou, vlítávám do takové díry, obě přední brašny mi vyskakují a já mám co dělat, abych se nevymlátil. V 50 km/h bych to asi už nerozchodil. Naprostým zázrakem to brzdím, brašny jsou akorát pomlácený, pomalu rozdejchávám infarkt a jedu dál. Začíná být fakt kurevskej hic. Projíždím jakousi dědinou, kde mi opět 3 malý zmrdi blokují cestu, ale proklouzl jsem, žel spršce šutrů jsem neunikl. Zásah jen jeden do zad. Děti jsou prostě boží! U odbočky na WADI RUM mám přestávku, nabaluju se vodou a čekám. Vedro je fakt zničující. Má to být 15 km, ale 21 km je realita. Dojíždím k visitors centru, kde potkávám moje známé Novozélanďany a zjišťuju, že do kempu je to ještě 7 km. A sakra. Silou vůle tam dojíždím, kempuju v písku, dávám sprchu (cože už?), kecám s „Kiwíkama“ a jdu spat.

Jdeme prý na vycházku do skal. Já, Nessa a Brett, ti „Kiwíci.“ Drápeme se šutrama, lozíme, skáčeme a přeskakujeme a noříme se stále víc a víc do nitra skal. Úplná bomba. Po menších problémech s najitím cesty procházíme skrz masíf na druhou stranu a obcházíme to pískem za největšího žáru. Ta výheň byla fakt vostrá. Opět zahajujeme výstup až už to nikam dál nejde a musí se slanit. Ukazují mi, jak se to dělá a než bys řekl „wadirum“, jsou 40 metrů dole a já stojím jak tydýt navrchu s lanem v ruce a mám skočit do té díry? Ty vole, to je adrenalin! Tak křečovitě jsem se ještě nikdy ničeho nedržel jak teď toho lana! Ale spouštím se bez nějakých větších problémů komínem dolů, přepřaháme a ještě dalších 6 metrů puklinou a jsme zase na pevné zemi. Fíha, to bylo něco! Potkáváme partičku Australanů z našeho kempu a společně sestupujeme až do vesnice. Hic je víc jak hroznej. Musím jít koupit něco k jídlu, protože už se fakt potřebuju nacpat. Koupil jsem jakýsi šílený fazole, rajčata, těstoviny a vařím toho celej obrovskej kotel. Porci tak pro 3 lidi jsem zdolal tak za 10 minut a ještě by se vlezlo. Večer probíhá družba a vládne velká pohoda. Bombastickej den, fakt něco úžasnýho!

I další dva dny trávím v zajetí skal úžasného Wadi Rum. Dokonce potkávám jedno Čecha Kubu, takže osazenstvo kempu tvoří ze 100% Češi, nikdo jinej tam není. Parádní dny ve skalách a poušti. Skvost!

Do Aqaba dojíždím po velkých problémech s kolem, kdy 2x dostávám defekt a zjišťuju, že mám zlomenej zadní nosič, takže jsem nasranej na celej svět! Ve městě se pokouším najít nějakej obchod s kolama, ale je to marná snaha. Jedu do kempu, vedro je fakt vražedný. Potkávám 3 ukrajinské cyklisty, kteří dělají okruh Izrael – Jordánsko – Izrael, na polotěžko. Dobří borci, kecáme, máchám se v moři a kurva já jsem vlastně dojel k tomu Rudému moři!!! No tak to bychom teda měli!!! Sláva! Vůbec jsem na zajímavém místě – přes vodu je tam Egypt a Izrael a tady dolů po silnici je za 8 km Saudská Arábie! No pěkně, pičo, pěkně!!

No nic víc na jih už to nejde, takže hurá na sever! Plazím se zpátky do AQABA, vybírám další peníze, nakládám 8 litrů vody a vyrážím. Protivítr je fakt hodně špatnej, sotva se sunu. Na Dead Sea Hwy jsem se docela těšil, doufal jsem v nějakou zeleň (když na mapě vidím zelenou barvu neznamená to zeleň nebo les, ale jen nížinu, osle!), ale to jsem byl pěknej naivní blbec. Je to nekonečná poušť, z obou stran hory, vítr fučí od Izraele a slunko pere a pere! Bojuju o každej metr, u letiště něco jím a plazím se dál. Míjím hraniční přechod do Izraele a kolem oběda jdu do stínu na pauzu. Opět píchám kolo, opět lepím a opět to nedrží. Já se zblázním! Po pauze se krajina mění, začínají písečné duny a jak projede náklaďák, tak se ten písek na mě sype. Je to peklo. Nepotkávám ani jednu vesnici, kde bych mohl něco sníst. Společnost mi dělají jen velbloudi jinak vůbec nic. Když už konečně potkávám vesnici, tak se mi místní haranti snaží zablokovat cestu a když nezastavuju, tak mi aspoň tradičně nadávají. No nic, jdu kempovat tak 500 m do pouště, vypadá to jak nějakej kamenolom. Náročnej den. Zítra asi to samý. Jo, a viděl jsem dnes na obloze dokonce 2 mraky!

Ty 2 mraky si přes noc našly hodně bratříčků a dohromady začaly dělat kolem 3. hodiny ráno šílenej rachot. Blesky přes celou oblohu a rachot jaxviňa. Dívám se, jak to mlátí do hor…, nade mnou jasno, podívaná hezká…, hlava vzhůru a nade mnou tma! Trtám ven, pokouším se přikrýt věci a kolo, ale už se zvedá mega vichr a prudce začíná lít. Skáču do stanu a vichr vypadá, že stan zlomí nebo vezme i se mnou pryč. Klečím vevnitř a podpírám ho zuby nehty, začínám mít docela bobky. Půl hodiny nebo víc ten vichr a déště zuří přímo nade mnou, pak už jen lije, tak běžím přibouchat kolíky a znova ulehám.

Vylezení ze stanu protahuju jak jen dlouho to jde, protože nechci vidět tu katastrofu. No…, kolo je pěkně zapadlý v písku, všechny brašny totálně od blata, gumicuky a tkanice musím vyhrabávat z bahna a celej stan je taky od bahna. Snažím se to nějak čistit, ale když není voda…? Je to strašnej humus. Šátek jsem zapomněl venku a vyhrabal jsem ho jen čirou náhodou, úplně zavalenej v bahně. Nakládám ten bordel a tlačím kolo k cestě. Na kolo se nabaluje další a další bahno. Dojíždím do vesnice - zrovna tam dělají v hospodě falafel, tak si hned 2 dávám, doplňuju vodu a letím. Na jedné rovince se mi daří atakovat 40 km/h! Jede to jak čert, asi mám mírný vítr v zádech. Krajina je stále bezútěšná, přede mnou se mračí a pak začíná lít. Schovávám se po zastávkách autobusů a pomalu se přískoky sunu vpřed. Na jakýmsi checkpointu mě staví vojáci a zvou mě na čaj a tak přijímám. Dál už je to jen z kopce do údolí, kde se pěstuje to či ono a lidí je tam jak much. Složitě hledám místo na spaní, všude jsou lidi nebo zahrádky. Z jednoho příhodnýho místa mě vyhazuje dědek a tak lezu do jakýhosi bordelu u řeky, takže jak začne pršet, tak jsem jasnej! Lidi jsou dokonce i zde a tak se moc neprojevuju, radši ani nepoužívám čelovku.

A bumtaratabum jsem u Mrtvého moře, což jsem chtěl. Ani nevím, proč jsem sem vlastně chtěl jet…, a jo, už vím, asi proto, že je to nejníže položené místo na světě. Prakticky to znamená, že odsud to bude výstup zralej tak na cepín, mačky a lana, to je jasný . U prvního stánku, co jsou podél cesty, kupuju vodu a slézám i s kolem až k vodě. Hroznej přístup. Zítra se z toho vojebu, dostat to kolo zas zpátky na cestu. Ale dnes si vesele kempuju a snažím se umýt věci tou slanou vodou. To je ale výbornej nápad! Navíc, když je jaxi olejnatá.Takže opět hnus. Co se teda ještě dá dělat u toho Mrtvýho moře? Dá se tam i vlézt. Tak teda ať má splněno, jdu tam. Plavu jak kus hovna, potopit se nedá, má rozbitá prdel zažívá velkolepé okamžiky radosti, až mi z toho tečou slzy… No moc se tam nezdržuju, lezu ven a pokouším se ze sebe spláchnout tu sůl a olej, což se mi příliš nedaří. Vařím a myslím, že se mám skvěle. Čumím do Izraele, srpek měsíce na noční obloze si leží na zádech, pozoruju podle světel, kde všude jsou města a poslouchám romantické písně (Nasum) z MP3. Parádička!

Takže nahoru na cestu to musím všechno vynosit. To se dalo čekat. Přijíždí 3 autobusy bab a hrnou se k pláži. Autobusy plný studentek ostatně potkávám celej den. Jestli mají poslední zvonění či co? Trmácím se po boční cestě pořád na sever, provoz je fakt šílenej! Kolem poledne toho mám po krk. Sedím, piju a vidím, že naproti je opravna aut, tak že bych je tam zkusil poprosit, aby se mrknuli na ten můj nosič? Jdu tam! No 3 hodiny jsem se tam musel zdržet, 3 lidi se to pokoušeli spravit. Nakonec ten váleček nechali vyvrtat, šílený procedúry s tím dělali a mně bylo jasný, že tohle je konec mýho nosiče. Vrtání, mlácení kladivem, broušení, jeden začal, druhej mu to vzal, že to dělá blbě, prostě hrůza. Nakonec to tam dávají, vypadá to strašně, ale drží to. Žel se jim podařilo strhnout závit zase jinde, v kole! Ale dělají jako že nic, prej že je to dobrý a ať už vysolím 4 JOD a vypadnu. Tak z bláta do louže. Jedu dál a týpci z další dílny na mě řvou a tak zastavuju a ukazuju jim, co je v prdeli a než bys řekl „king Hussein“ borec to provrtává durch a vráží tam šroub skrz. Tak tohle držet bude. Jen jsem někde četl, že každý vrtání oslabuje kostru. No tak uvidíme, jestli to kolo někde nerozlomím. Zatím mě to kolo jen sere a to je nový. Prej Merida…! Darmo mluvit. Dojíždím až k odbočce do hor (město KUREÍYIMA). Na křižovatce do mě kopou, nadávají a plivou na mě hodné jordánské děti, ale mám důležitější věci na práci, než jim rozkopávat ty jejich nevinné xichtíky. Já totiž musím jet do kopce! (směr KUFRANJAH a JERASH) Ale ten panečku je! 5.3 km/h je má rychlost, chůze je v tomto případě rychlejší. Tvrdohlavě šlapu dál, vyhlížím fleky na stan, ale všude špacírujou lidi. Ptám se místního pasáčka, jestli si můžu na louce u silnice postavit stan a ten říká, že v žádném případě, že mě tam vojáci zastřelí. „Kurva, kdybys tak nekecal, vole!“ Borec mě posílá do hotelu. Tak takhle přátelé ne! Tady jsou hektary pastvin a já si tam nemůžu postavit ani stan? Stoupám dál. Konečně vidím dobrý místečko na spaní, ale jakmile tam zastavuju, tak přijíždí auto. No dělám jakoby nic a čekám až odjedou. Borci mě samozřejmě dlouze očumují, ale pak skutečně odjíždí. Stavím stan a jdu se opatrně podívat za kopec a vidím, že je tam nějaká vojenská posádka! Sakra, to není vůbec dobrý, jestli mě najdou, tak to bude o průser. Naštěstí je už skoro tma, snad to vyjde. Kolem se prochází jakejsi pes, ale nevypadá nebezpečně. S kempováním je v Jordánsku velkej problém, pořád se strachovat, že mě někdo najde. A že jsou tu lidi všímaví! A jsou všude!

Ten zkurvenej pes! Večer začal štěkat a štěkal dobrou hodinu. Začali se přibližovat i další a teď co? Dělat jakože nic a že odejdou nebo na ně vyletět a koledovat si o napadení? Rozepínám zip a svítím kolem baterkou, což kupodivu zabírá a ten hajzl odbíhá. Bohužel už nemůžu nějak zabrat. O půl šesté ráno se pes vrací, ale štěkot vzdává snad už po 15 minutách. Srabík! Jakože vstávám a jedu. Pořád do kopce, ale fakt furt! Je to čistý utrpení. V jednom obchůdku si dávám pití a majitel mluví anglicky a tak vysedáváme před obchodem, kecáme a já louskám buráky. Opět se rvu navrch a v tom finálním kopcu mám 4 nabídky na svezení. Jsem asi mimo sebe, protože nepochopitelně odmítám. Ale jsem tam, do JERASH je to už jen z kopce. Potkávám jednoho člena na kole, co se dere navrch. Nějakej Hans ze Švýcarska. Absolutní megaborec, co 6x přejel celou Afriku a teď se vrací z Kapského města domů. Ale jak ten chlapík pičuje! Dojel na hranici se Sýrií a tam ho bez víza poslali zpět, tak musí do Izraele a pak lodí na Kypr a do Evropy. Je fakt na nejvyšší míru vytočenej, klábosíme snad 20 minut. Chvilkama to vypadá, že ji já dostanu převentivně přes hubu . Ale je to bez pochyby největší borec, kterýho jsem kdy potkal. Vypráví mi zážitky z Afriky, jak mu jednou děcka zablokovaly cestu, chudák vletěl do nějaké díry, hodil příšernou tlamu a roztrhl si docela dost nohu. Žel se mu tam dostala nějaká infekce a prý tam málem zařval. Říkal, že největší peklo na zemi pro osamělého cyklocestovatele byla Etiopie, kde z neustálých útoků místních děcek málem zešílel. Takže názor na děti máme zhruba tak stejnej! No loučíme se, já to pouštím dolů až do JERASH. Místní ruiny jsou supr, akorát mají haranti prázdniny, tak jich tam je jak much a kravál dělají, jak když mlátíš do bubnu..., což ostatně dělají, nechápu proč. No ale jiný kraj jiný mrav. Takže příště si na prohlídku vezmu taky buben!

Směr Sýrie! V JERASH se motám a hledám cestu do AL MAFRAQ, naviguje mě místí člen, pak se ještě radši 3x ptám, ale už to jede, dokonce i značky potkávám. Ze začátku stále do kopce, ale vcelku pohodová jízda, pak víc do kopce a už zas funím a vleču se jak šnek. Je pátek a tak rodinky vyrazily na piknik a snad pod každým druhým stromem sedí rodina a nacpává se. Zajímavý, vyrazit si jen tak pod strom. U jednoho obchůdku se snažím koupit něco k jídlu, ale borec nic nemá a tak mi nese z domu aspoň chleba. Díky! Pár kilometrů a už zas prší, tak ležím na zastávce. Do AL MAFRAQ je to pěkně dolů z kopce, hurá! Ve městě nalézám internet, kde je náhodou nějakej místní policajt a ten se o mě královsky stará. Pro jídlo šel, pití mi koupil, no skutečně nevím, co bych mu na to řekl a co bych mu za to dal, paráda! Vyřizuju pár zpráv na netu a snažím se vypátrat, jak je to se situací v Sýrii. Informace jsou protichůdné, jedni tvrdí, že je to v pohodě, druzí, že zas tak úplně ne, ale nikdo nepíše nic o tom, že by se turistům mělo něco stát. Na hranice si už dnes netroufám a tak zkouším zas jeden opuštěnej barák (kterej převážně slouží jak WC), kde by to šlo. Zkouším 1. patro, kde sice profukuje jak sviňa, ale zas to není tak na raně. No uvidíme jak to dopadne. Čekám na tmu a jdu ležet.

-Zbyňa - (Bikkerov sprievodca Galaxiou)

FOTO ALBUM 

MAPA

  
                                                                                     SÝRIA

Takže povzbuzeni více méně úspěšný průjezdem Jordánska, pokračujeme do Sýrie, kde se to už docela dost mele, nějaká střelba, občas něco hoří, ale zdá se, že turistům zatím nic nehrozí, tak snad to klapne! Sýrie!

Noc byla divná, furt štěkali psi a cosi dole šramotilo. Hovno jsem spal. Takže rychle do víru byrokracie. Vše kupodivu zvládám bez problémů, nikdo se mě na nic neptá a tak v pohodě dojíždím k odbočce na BOSRA. Tam kupuju jídlo, otravují mě jakýsi děcka a jeden nemluvnej pán mi ukazuje, ať jdu s ním na čaj. Pohodově mlčíme a já po chvilce vyrážím a dojíždím do BOSRA, kde je jeden z největších amfiteátrů na světě. Je tam o mě zájem a furt se přetahujou, u koho si nechám kolo. Jdu se zeptat na cimru na spaní, ale ty kurvy tak podražily, že oproti původnímu plánu nezůstávám na noc, ale budu se muset zas někde pohodit k cestě. Ale nejdřív ten amfiteátr, kterej je fakt super, pak jdu do starýho města, kde je strašně moc otravných lidí, bloumám kolem a jedu pryč. Ještě si dávám jakýsi jídlo a lidi jsou tam prostě skvělí, kupuju chleba za pakatel, loučím se tam se všema a jedu směr SUWEIDA. Vůbec mi to nejede, ale vůbec. Dřu jak mezer, fičí vichr zepředu a je zima jak prase. Dojíždím do města, ptám se na cestu a dostávám opět defekt. Kurva. Měním to a už se začíná stmívat, tak rychle padám do křoví kousek od cesty. Křehnou mi ruce a od huby jde kouř. Mohlo by to spaní tady klapnout, jen mám velkou obavu ze psů, který slyším nedaleko štěkat.

Jinak Sýrie je úplně jiná než Jordánsko. Mnohem vstřícnější lidi, i když ti na památkách v BOSRA byli strašně otravní. Konečně jsou vidět i lidi na kolech, což v Jordánsku vůbec nebylo a taky tady jezdí každej na motorce. Některý ženský to s tím šátkem taky nepřehání a dokonce i na mě volají, když jedu kolem, takže hurá, konečně normální ženský. Pořád mě někdo zastavuje a chce si vykládat. Zatím to jde, zítra možná Damašek.

Tyo, to se spalo! Takovej klid! Sice zima, ale to spacák zvládne a ležení na pravým boku vyžadovalo lehké přesunutí kostí doprava, protože jsem ležel na nějakým šutru, ale jinak velká paráda. Ráno se mi nechce vstávat ani prd, je zima, je zataženo a fučí vichr. No nic, vpřed! Snažím se ze všech sil jet po bočních cestách do DAMAŠKU, ale nakonec mě to natahuje na dálnicu, kde to fučí na plný pecky. Ovšem prvních 30 km se vezu docela dobře, protože to občas foukne do zad, ale pak to nabírá na intenzitě, cesta se stáčí na západ a vichr si mě vychutnává. Je to boj! Hází to se mnou ze strany na stranu a projíždějící kamiony a autobusy mě fakt ohrožují na životě. Tak to se mnou vždycky hodí, že jsem rád, že jsem ještě nehodil tlamu. Zima je fakt svinská. 30 km od DAMAŠKU se dostávám do zástavby a pak už je to jen peklo. Šílenej provoz, prach, vichr, chaos a nikdo mi není schopen říct, kterým směrem mám hledat to slavný ubytování. Mám se sebou Lonely Planet, takže aspoň vím, ve které části mám hledat levný ubytování. Já vím, cestovat s LP je pro „lúzry“, ale pro hrubou orientaci je ta knížka k nezaplacení, ať si říká, kdo chce co chce. 3x musím přecházet dálnicu, ale kupodivu si pořád držím jakejs takejs směr. Bloudím a hledám, kolo hlídá jeden mladej stánkař (má víra v postivost lidí je až nezdravá), já obcházím hotely a všude chcou 20 – 40 dolarů, ale nevzdávám to a nakonec nacházím plácek na střeše jednoho hotelu za 400 SYP, což je teda dost, ale nejlevnější, co jsem našel. Stánkařovi, co mi hlídá kolo, dávám nějaký drobný, ale odmítá je. Tak to teda klobouk dolů, kámo! Jsem naprosto v šoku, že něco takovýho je arabském světě možné. Na hostelu krámuju, máchám fusky a trička a jdu utrácet peníze. Žeru a piju úplně všecko na co narazím (je zajímavý, jakej strašnej hlad člověk na tom kole dostane!), na závěr si dávám 2 čajíčky na ulici a očumuju cvrkot kolem. Takovou pohodu jsem si dopřál! :-) Turistů fakt docela dost. Vyzvídám od nějakých Němců situaci v Libanonu a zdá se, že je to tam úplně na hovno a na rovinu mi říkají, že na kole to bude téměř nemožný. A těch (vojenských a polovojenských) skupin, co to tam kontrolují, je tolik, že to za ty problémy nestojí. Navíc se pořád nic neví o estonských cyklistech,kteří se v Libanonu ztratili a nikdo o nich už nikdy nic neslyšel. Kurva, to snad není možný. Ještě aby cyklisty zabíjeli, tak to už ten svět je v pěkné prdeli! No tak asi nic.

Na střeše hostelu jsou 2 části a já spím jen s jednou Holanďankou v té horší, kde teda krutě táhne, ale zas jsme tam jen dva. Ráno je snídaně, tak jásám a všecko žeru. Na hotelu je strašná spousta lidí, jako kdyby Sýrie nebyla v ohrožení. Jdu teda do starýho města a bloudím tam půl dne, totálně se ztrácím, ale furt se je na co dívat. Kouzlo spočívá v tom, že vás vůbec nikdo neotravuje, je to naprosto neuvěřitelný. Toho žrádla všude kolem, na co si člověk vzpomene, to je k mání…, kromě teda obchodu s kolama. Ten nacházím úplně na druhé straně starýho města, kde jsem se jakousi záhadou ocitnul. Potkávám i pohledy, tak jdu do nich. V obchůdku s kolama má týpek duše, co potřebuju, ale jen s širokým ventilkem, ale říká mi, že není problém tu díru v ráfku zvětšit, že mám dojít zítra. No asi to zkusím. Plácám se nazpět a na hostelu se organizuje pivní brigáda, že se jde do hospody. Potkávám Pavla z Prahy a připojujeme se. Je to zas na úplně druhé straně starýho města. V hospodě tam kopu 5 malejch piv a docela se to dá. Žel je to příšerně drahý! Taková nezodpovědnost utrácet tolik peněz. Jako kdybych na to měl! Pivo a kolo, to by mi tak šlo! :-)

Ráno prší a fučí tak, že nám voda chrstá místama až na hlavu do postele. Vykecávám zas s partičkou na hostelu, kde hlavně Američanka, co jede stopem do Afriky je středem zájmu. Příšerně ukecaná baba. Jdu s tím kolem za pantátou a ztrácím se. Pantáta to malinko převrtává, hází tam nový duše a za 170 Kč je to hotový. Snad už teď pojedu s větším klidem. Hledám poštu, porůznu žeru a válím se. Co taky jinýho dělat? Večer je naprosto příšerná kosa, vichr. Spím s čepicou na hlavě, kompletně zaškrklej ve spacáku.

Po snídani a srdcervoucím (no…) („Ale budeme si psát?!“ „Jasný, vole!!“) loučení vyrážím na sever. Kupodivu se docela snadno vymotávám z Damyšku a 20 km jedu pořád do kopca. Dojíždím k jakýmusi kostelu, kde jsem úplně sám a borec, co to tam má na starosti, mi to otvírá a tak si to tam procházím. Dávám mi brožurku, fotí mě i s kolem a jakousi záhadou drží v ruce olejničku a tak mi ještě maže i kolo! Pokračuju směr MALULA a je to zas úplně příšerný. Výstup před MALULOU mi motá škeblu, nemůžu popadnout dech a pak z kopce je zas zima, že durch promrzám. Drápu se z posledních sil k dalšímu kostelu na skále a jsem středem pozornosti německých a amerických důchodců. No takovej kostel… Zevluju tam a pak vyrážím směrem na YABRUK, což je úplně boční cesta a podle toho to tam i vypadá. Dostávám defekt a jsem na dně. Naštěstí už je to z kopce a projíždím dědinama, kde jsem snad první turista v historii. Na návsi se ptám na směr a během 30 s je kolem mě tak 30 lidí. Škoda, že jsem je nevyfotil! Další lidi na motorce a v autech mě doprovází a chcou si povídat. No ale já arabsky nic a oni anglicky taky nic. V další dědině mě zve týpek na čaj a jelikož jsem zmrzlej na padrť, tak přijímám. Suverénně na mě mluví arabsky a strašně se diví, že mu nerozumím. Snažím se, seč mi síly stačí, ale konverzace je to šílená. Čaj měl dobrej a ještě mi dává výslužku. Kurva díky, chlape!!! Dojíždím na dálnici směr HOMS a kolem páté to točím do pole, kde si musím vařit čaj, protože ta zima je nehorázná. Kouří se mi od huby a mrznou mi ruce. Snad to bude v pohodě spaní. Z dálnice na mě skoro není vidět, jen v dálce jsou 2 baráky a na kopcu nemocnice.

Noc teda fakt v pohodě, jen mě chytají křeče do noh. Ráno se mi nechce vůbec vstávat a tak se vymotávám až kolem 9 h a po poli jezdí náklaďák, kterej buď zavlažuje..., nebo hnojí. Týpci valí hned za mnou, ale totálně nechápou, co se děje, jako proč pro alláha spím na poli, proč jedu na kole, kam jedu a odkud jedu…, ti borci to prostě vůbec nepobrali a s podivným výrazem ve tváři odjíždějí. Na dálnici to valí jak blázen. Zastavuju u jedné benzinky, kde doplňuju vodu a týpci hned že „pojď, budeme rokovat.“ Dávají mi matté a jeden z nich mluví trochu rusky, tak valíme rusky. Celých snad 70 km do HOMS je to neskutečná jízda, mám lehce vítr v zádech a tak cesta se snad pořád mírně svažuje. V jednom místě jedu přes 60 km/h. A skoro bez šlapání jsem před HOMS. Objíždím to město a nabírám směr TARTUS. Jdu si sednout kousek vedle dálnice a ihned na mě startují 2 ostří hoši od policie. Jsem musel všecko pozvotvírat, čuměli mi do pasu, jak do bolavé řiti a furt se vyptávali (arabsky s jedním anglickým slovíčkem v každé větě) na 100 pičovin. A pak prej, že v případě nouze mám volat 112 a šli pryč. Jen si sednu a hned zastavuje auto a zas jiní 2 policajti! Ty svině tady mají snad hnízdo. Prej jestli nemám kvér!? No když jim říkám, že před 5 minutama mě už tady kontrolovali kolegové, tak mě nechávají být, ale jsou jacísi nasraní. Už se mi nechce a hledám, kde bych to tak zapíchnul, ale fakt zas není kde. Furt je odevšad vidět a všude jsou lidi, kteří mě pozorujou při každým pohybu. Nakonec dojíždím až k odbočce na CRAC DE CHEVALIEUR a tam se flákám snad 3 hodiny. Na hrad se mi už nechce, je to 15 km do kopca. Hledám místo na stan, ale je to zoufalý, úplně na hovno. Za jednou budovou by to šlo, ale radši čekám až se trochu setmí. Jo a lítají tady tak pěticentimetrový komáři.

Drápu se ke křižáckému hradu CRAC DE CHEVALIER, je to 12 km do kopca. … místama úplně strašnýho kopca. Po hodině fakt velké dřiny jsem tam. Máchám šátek a tričko, teče z toho totální černota. Po hradě bloumám snad přes hodinu a je to panečku solidní a velkej hrad.

Horská cesta do MASYAF mě opět vystavuje kruté zkoušce. Je to vražda! Sjezd z opačné strany je to samý jak navrch, brzdy dostávají šíleným způsobem zabrat. Je to buď pekelně dolů po rozmlácené silnici, nebo na nejlehčí převod vzhůru. Dostávám i s kolem pěkně pokouřit. Je to samá dědina a je pátek, takže jsou všichni lidi na ulici. Už toho pořvávání mám docela dost. Při průjezdu přes MASYAF mě 3x kotrolují fízli a pokaždé se kolem mě tvoří klubko minimálně tak 30 lidí. V údolí směrem na APEMEA začíná to pravé peklo. Pole na všechny strany a všude baráky. Potřeboval bych zakempovat, ale nedá se a vidím to bledě. 2x zkouším ten papírek s arabským sdělením, že prosím o postavení stanu na pozemku, ale 2x jsem vykázán. Pak nacházím takovej sad, kde by to šlo, ale provoz u cesty je tak čilej, že zapadnout tam nepozorován, je nemožné. Tak se vracím na hlavní cestu a čekám na tmu. Jak pěst na voko. Zastavují 2 týpci na motorce, ptají se mě, jestli mám peníze, dolary a vypadá to špatně. Nemám z toho vůbec dobrej pocit a přemýšlím, jak co nejrychleji vzít nohy na ramena. Nakonec mi jeden z nich píše cosi na papírek a prej ať to ukážu, když budu chtít stanovat.Uff! No zalézám do toho sadu a čekám na úplnou tmu. Stavím stan a když je všecko připraveno, tak přibíhá pes! Kurvafix! Ze všech stran se začínají ozývat další a další psi, tak snad to nějak dobře dopadne. Jo, po cestě jsem opět dostal šutrem od hodnýho syrskýho děcka. Ach jo, jednou mě někdo trefí do hlavy a bude konec. Děti jsou problém a mám z nich strach. Zítra snad HAMA.

Kurva to byla noc! Ten pes (ještě měl u krku provaz, na kterým byl kdysi uvázán) si lehl hned vedle mýho stanu a co chvilka vrčel a štěkal. Minimálně do 1h se mu něco nezdálo, kurva. No ale jaksi je půl osmé ráno, pes zas vrčí a věci jsou v pohybu a tak snad abych taky vypadnul, než si mě někdo všimne. Projížím jakýmsi městem (asi SUQUYIBIYAH) před APEMEA a vidím, že jsou snad velikonoce či co. Děcka chodí po ulicích a sbírají vajíčka, třímají svatý obrázky. Děti mají spoustu vajec, copak s nima asi tak budou dělat? No už se každopádně nemusejí shýbat pro kamení. První zásah dostávám do zad od motorizované jednotky takovou silou, že jsem v první moment myslel, že mě někdo přetáhl klackem. Po chvilce chytám další do nohy a do brašen. Miluju děti! Dostat se mi tak jedno do ruk, tak ho zašlapu do země! A opět ten protiklad – chlápek mě zve na jakýsi koláče a vykecává. Jedu k APEMEA a lidí je všude jak sraček. Děcka řvou a od hodu kamenem odrazuju jednoho hošíka jen prudkým přibržděním a výkřikem – „nech to ležet, nebo tě zabiju!“ Asi mi rozumněl, protože okamžitě metl do baráku. Napřed jedu k citadele, ale od tam mě místňáci posílají pryč, že je tam moc lidí a kdesi cosi, ať vypadnu, že to tam není pro mě! Abyste se neposrali! Jedu k těm známým promenádám, kde jsou ovšem 2 autobusy hodných syrských dětí. Přežívám se zaťatými zuby a po bočních cestičkách. Pak už mám rozvaliny jen pro sebe. Je to dobrý. Na zpáteční cestě potkávám dědka, kterej se chce vyfotit s mýma brýlema. Je to blázen, ale ne zas takovej, aby si neřekl o peníze. Když mu nechcu nic dát, tak začíná být agresivní, máchá divoce klackem, nadává mi a tak radši rychlým krokem odcházím. Ještě mě 2x zastavují prodejci mincí, jedna mince prý za 100 SYP, což je asi v pohodě, ale co bych tak s tím dělal?

Směr HAMA. Je to více méně rovina a tak to docela jede. O přestávce na pití se mi dostává i židlička a posléze i kluk s učebnicí francouzštiny, kterej nechápe, že francouzsky neumím. Ani já ne. Navrch dolů a rovina a jsem v HAMA. Ptám se na cestu do centra a borec jde kus se mnou, pak potkává kámoše na motorce a tak jedu s motorkou až k hotelu. To jsou služby! Díky! Nocování na střeše prý není možný, ale postel v dormitory je a tak suším, umývám a nechávám vyprat všecek můj bordel. Láduju do sebe kvanta jídla a mám se městsky.

Na cimře jsem s jedním veselým Malajcem, co pracoval v Bahrajnu a Kataru na nějakých cestách a před 4 měsíci se vysral na práci a jede po zemi domů. Mega cesta. Dalším členem na ubikaci je Japonka Tamako, co je na cestě už tři a půl roku a ještě půl roku jí to vezme, než dorazí do Japonska. No šílení lidi a skuteční šetřílci. To já oproti nim vyhazuju peníze jak Večerníček. Jsou to správní členové! Jsem definitivně v dobré společnosti! Flákám se, obhlížím zdejší známá, vodní, dřevěná, stará, dnes už se netočící, kola, nacpávám se, lovím rozumy na netu o tom, kdy vyměnit řetěz na kole a pak ho radši měním. Má za sebou 2.000 km, z toho tak 1.600 km na těžko. Snad jsem udělal dobře. Přichází na cimru jeden „ozík“ a tak zas komunikujeme. Spoustu zážitků, co má hlavně Malajec, by čtenáři „hedvábné stezky“ asi vůbec nepobrali. Cestovat se dá skutečně za minimální peníz. Zítra vyrážím směr PALMYRA. Vidím to tak na 3 dny cesty. Snad to klapne.

Z přejezdu přes poušť do Palmyry jsem měl skutečné obavy, protože je to sakra daleko, navíc po bočních cestách a pohled do mapy mě taky optimismem nenaplňoval. Žlutá barva a nic po x kilometrů asi neznamená vodopády a nekonečné lesy, co? No nicméně jdu na to! Start se daří, vymotávám se bez problémů a mířím na SALAMIYAH, kde je teda fakt hustej provoz. Dokupuju vodu a pití a valím dál. Začíná strašně fučet a je docela hic. Mám v tahu žízeň. Kupuju rajčata a pak kolem poledne jím, ale pohodičku narušují haranti, co se přišli podívat a tak se pakuju pryč. Teprve od tohoto okamžiku začíná fakt foukat. Je to hodně špatný. Orientuju se více méně podle kompasu a v jedné dědině mi borec říká, kde jsem, a ten název mám dokonce i v mapě a tak se konečně orientuju. Motám se ven z toho města, srocují se kolem mě davy a týpek chce za ukázání směru peníze! To viděl kde?? Hned za chvilku mě staví borci, co spravují auta a že prý na čaj. Tak jo, proč ne? Žel komunikace je ještě kostrbatější než obvykle. Na cestě opět potkávám nějaký děcka, co se mi všemožně snaží zablokovat cestu, ale zkušeně prokličkovávám a pak mě už jen čeká nicota, pustina a poušť. Paráda! Jen pár aut. Ale ten vichr mi dává fakt zabrat. Už se pomalu stáčím k jihu, tak to jde proti mně. 11 km/h, víc z toho nedostanu ani kdybych se na hlavu nebo do pedálů postavil. Začínají kopce a tak dávám pauzu a po zvážení situace se rozhoduju zůstat, protože se zdá, že nikdo nikde není. Zalézám do údolíčka, dělám si výšlap na okolní kopce a vařím. Za tmy se přece jen začínají ozývat v dálce psi, ale snad se mi vyhnou. Jo, a úplně utichnul vichr. To ticho je až neskutečný. Zítra bych snad mohl dorazit do PALMYRY, vypadá to tak na 80 km. Ale jak začne zas foukat (jakože určitě začne), tak to bude pořádná fuška!

Noc v pohodě, klid úplně krásnej. Opět se mi ráno nechce vstávat, začínám pořád ještě stoupáním. Nikde nikdo jen pustina a já. V dědině, kterou mám v mapě zakreslenou pod názvem HUWAYSIS, jsem si plánoval doplnit vodu, ale je tam jen pár stanů, psi a děcka, co mi chcou zablokovat cestu, jinak ani ň. No jejda, ještě mám tak 1.5 l vody, nic moc. Jedu kolem jakýhosi oplocenýho místa, kde jsou obytný buňky a borec tam za plotem chodí ve „vasilovi“ a trenclích a mává mi. Ukazuju mu, jestli nemá vodu a on že jo, ať jedu k plotu. Jsou to makáči pro čínskou společnost, ale co přesně tam dělají, jsem nezjistil. Ale nevadí, jsou to ultra zlatí borci, co mi nesou 8 litrů vody, dávají mi 2 hrnky čaje, přes plot podávají židlu, dělají mi chleba se sýrem, nesou mi ještě jídlo na cestu a na úplnej závěr mi borec nese nějaký náplasti a jakýsi mazání, protože jsem si rozškrabal štípance od jakejsi svinskejch much. Ti borci by zasloužili vytesat pomník. Za tohle se nedá ani pořádně poděkovat! Naštěstí mluvili lehoulince anglicky tak to šlo. Když dojíždím, tak mi říkají, ať si vezmu i tu židlu . Od té doby je to jízda jak blázen! Ten cvrkot byl neskutečnej, pořád se to houpe a klikatí, ale pořád se to lehce svažuje, skvostná jízda. Na hlavní silnici už na mě číhají policajti, ale jen mi dávají flašku vody a posílají mě na PALMYRU. I těch posledních 40 km jedu fakt rychle. Jen kolo začíná opět vydávat nějaký divný zvuky. Na benzince před PALMYROU se na to chcu podívat, ale borec mi říká, že tam si kolo opřít nemůžu a tam taky ne, tak jdu až ke klukovi, co tam spravuje auta. Co v kole klape, to jsem nezjistil, ale opět jsem zván na čaj. Do Palmyry je to už jen kousek. Hotel prý za 400 SYP za dorm. Dělám jakože nevím a že se pojedu podívat jinam a tak borec rychle kontruje s 300 SYP a pak prý že teda kurva 500 SYP/2 noci. Tomu já říkám dobrá cena a beru! Vykládám s majitelem a ten se rozpovídává o politické situaci a prý prezident je dobrej člověk, ale lidi kolem něho jsou hajzli. Lidi prý nepotřebují změnu systému, ale prý jen snížit daně a upravit nějaký zákony. Takže vlastně všechno, co už jsem věděl. No nic, je mi doporučeno moc nefotit lidi a nebavit se o politice, prý tajných fízlů je všude strašně moc. Jdu na ruiny. Zadarmo. Vypadá to super, má to svoje kouzlo. Jen těch otravných lidí a harantů by mohlo být míň. Motám se tam až do tmy, ale nevzal jsem si foťák, tak nefotím. Zítra. Žene se ukrutnej vichr, tak cimřím. Zítra zůstávám.

Ráno trochu pucuju a mažu kolo, jinak nevím, co s tím jinýho dělat. Válím se a jdu hledat nějaký levný jídlo a nalézám falafel za 25 SYP i s pitím, ty vole! Ještě kupuju banány a dávám si odpolední relax. Jdu chviku na net, kterej je svinsky drahej a pak udělat pár fotek ruin. Slunko pere jak na poušti. Zas to vypadá dobře, jen ty fotky jsou jakýsi divný. Jdu zas na jídlo, ale tentokrát už není tak levný, ale pořád to jde. Dostávám nápad, zajít do čajovny na čaj. Sedí tam u třech stolů chlapi, hulí a hrají karty a domino. Hulákají a perou do stolu tak jak u nás v hospodě. Dávám 4 čaje a týpek za to chce 200 SYP. Kurvafix, to jsem měl vědět!!! No nic, snad to přežiju. Celkově PALMYRA je to nejhorší místo v Sýrii, kde jsem doposud byl. Okrádání turistů na denním pořádku. Hodně špatný, všecko strašně předražený a na ruinách je tolik kšeftařů, že se před nima musíte schovávat. Hodně otravní lidi. Viděl jsem jednoho prodavače šátků, kterej otravoval jeden starší pár snad po délce jednoho kilometru. Ti byli zoufalí, nemohli se toho hajzlíka zbavit. Pro turisty prostě strašný místo. Při večerní procházce vidím kolikže v takovým malým městě je vlastně dětí. Jsou to celý houfy a v každé uličce! Těm vymření rozhodně nehrozí. Jo a taky jsem viděl německej „hotelbus-reisen“, což je autobus pro tak 20 lidí, kde je půlka na sezení a půlka na spaní. Myslím, že je to geniální nápad. Jen by mě zajímalo, po jakou dobu je ten bus soběstačnej. Jestli může takhle frčet třeba týden bez podpory, tak je to super. Zajímalo by mě, kolik takovej trip může stát. Viděl jsem napsaný, že dělají tripy do Afriky i na Střední Východ. Sedneš do busu a ten s tebou objede půl světa. Zajímavý. Takže zítra do sedla a směr Turecko. No uvidíme. Na východě Turecka prší a je zima, tak nevím, co si počít. Jet zas na západ k moři a pak se vracet? Takovou šílenou štreku? Nebo zatnout zuby a projet to v té kose? No rozhodneme se na trati.

Vyrážím. Vítr se zbláznil a normálně fouká proti mně! No naštěstí nic, co by se nedalo překonat. Postupuju totální pustinou vpřed a do 12h dělám přes 50 km. 3x mě zastavují policajti, ale zajímá je jen pas. Dojíždím na rozcestí u dědiny AS SUKHNA, chvilku sedím, opět kupuju předražený pití, stáčím to na sever, směr RAQQA. A zase policajti a že prej, kde hodlám spát a já že v RAQQA, což je teda 120 km odsud, ale policajt mi věří a mám klid. Průjezd dědinou bylo čistý zlo! Nápor harantů byl drtivej. Obrovský klubko kolem mě, každej chce něco utrhnout, ukrást, vytáhnout a všichni žebrají peníze. Pracně se rozjíždím, ale zasypává mě sprška šutrů a o kousek dál místní „práčata“ vytahují praky! Z praku to bolí. Ale dostávám jen jeden zásah do nohy. Ze všech stran se sbíhají ti malí zmrdi a já nemůžu projet. Jsem častován hrubým výrazivem, kopanci, plivanci a na závěr opět trošku toho nezbytnýho kamení. Poprvé na cestě jsem měl strach. Děti a hadi, to jsou moje hrůzy. Jak začnou děti házet hady, tak končím! :-) Za dědinou mi zastavuje auto, že mě sveze, ale hrdinně odmítám. Pak mě dojíždí borec na motorce, furt otravuje a chce peníze! Za dalších 5 km se sbíhají další děcka a žebrají prachy a kopou do kola. Už se sotva vleču a už to chci klopit do pouště, ale pak si říkám, že ještě dojedu k takovýmu vršku, co vidím v dálce. Jenže kurva u toho vršku je dědina a tak zas projíždím dál. Opět se chystám zatočit do pouště, ale předjíždí mě auto a zrovna tam, kde chci stavět stan, si borci dělají piknik. Sakra! Ale jedu tam taky, borci mě zvou na čaj. Připojují se k nim další čtyři a konverzujeme. Varují mě před hady, štíry, psy, písečnými bouřemi, a že prý můžou přijít i velbloudi z pouště. Jinak bych prý měl být v pohodě. No sakra! Vařím a ve stanu mám tak 2 kg písku. Snad noc nebude krušná. Ty vole, zítra je pátek! Tak to se mám zas na co těšit – haranti nejdou do školy.

Noc cajk, ráno začíná pršet a tak se hrabu až kolem 10h. Po 5 km už zase stojím, vlastně sedím v jednom kšeftíku a liju do sebe čaj, protože začalo zase chcat a týpek mě pozval na čaj. No počasí je pořád všelijaký, ale vyrážím a téměř neustále v mírném dešti jedu snad 50 km. Nejhorší jsou protijedoucí kamiony, který mě tvrdě nahazují mokrým pískem. Jinak je to pořád po rovině. Kolem 14h se začíná vyjasňovat a já konečně dojíždím k ruinám v RESAFA. Velikej komplex, tak tam přešlapuju a motám se. Pohrávám si s myšlenkou zůstat tam přes noc, protože určitě zase začne pršet. Jdu k jakýmsi lidem a ptám se na vzdálenost do RAQQA, což je prý 60 km (podle mé super mapy to má být 21 km) a zjišťuju, že jsem narazil na profesorku archeologie berlínské univerzity, která mi nabízí spaní pod střechou! Tyo, to beru! Na dvorku jejich baráku stavím a suším stan a opětovně bloumám po ruinách. Nemíjí mě i večeře, pivo a jakejsi arak a pak i krutá bouřka, která i přes okna valí proudy vody do cimry. Snažím se být nápomocen při likvidování škod, ale dohromady se nic nestalo a tak jdu spat. By mě zajímalo, jestli já do toho RAQQA někdy dojedu. Podle té mé mapy se nedá jen tak snadno odhadnout jak je to vlastně daleko.

Kurva jaké jsem měl štěstí, že jsem byl pod střechou. Ráno všude stojí kaluže vody a to pršelo jen chvilku. Jdu se ještě mrknout dolů do „water tank“ a je to fakt gigantickej prostor, těžko uvěřit, že to bylo někdy plný vody. Šílený. Vyrážím a prej je to 60 km do AL-RAQQA. Vcelku to jede a tak jsem před obědem tam. Překračuju Eufrat, kupuju něco k jídlu. Takže to bylo od té odbočky 160 km a ne dle mapy avizovaných 116 km. Tak bacha! Na turecký hranice to má být ještě přes 100 km, moc se mi nechce. Flákám se, ale přesto dělám zase docela dost kilometrů. 3x mě zas kontrolují fízli a pak už to chcu zapíchnout, ale boha není fakt kam. Žádnej strom, rovina, není se kam schovat. Prostě hrozný. Po 125 km už toho mám po krk, kupuju vodu a vytahuju ty svoje papírky, kde jako prosím o místo na stan. Po velice složité debatě je mi nabídnuta pomoc od jednoho týpka, že můžu přespat u něho. Barák je vlastně jen jedna cimra, kde sedí 4 lidi, hulí a hrají karty. Přichází další a další lidi a nikdo neumí ani slovo anglicky, takže se provozuje pantomima na nejvyšší úrovni. Pohoda. Velice nerad zneužívám pohostinnosti místních, ale fakt jsem nemohl najít ani jedno jediný místečko pro stan. No uvidíme, jak to dopadne. Ráno jsem dostal zprávu, že se zase střílelo a bylo hodně mrtvejch a německá profesorka mi říkala, že bych udělal nejlíp, kdybych se co nejdřív ze Sýrie vypakoval. Jsem tu prý jak pěst na voko. No asi má pravdu, zítra jsem pryč.

Hehe, ale to byla šou. Jak se lidi baví, když si nerozumí ani slovo. Můj hostitel byl velice zdatný v pantomimě a tak jsme besedovali. No byla mi představena 1. žena, které je 26 let, její sestra, které je 21, 2. žena, se kterou má 3 děcka a která včera bouchla jednu z dcer do hlavy tak, až jí tekla krev. Borec mi říká, že je to osel, ta, jak říká, velká manželka. Je mi představena i jeho matka a jeho bratr. Jsem pozván na večeři, kde je nám donesen obrovskej tác s úplně vším a já, můj hostitel a jeho bratr jíme. Co zbyde asi připadne ženským a děckám. Po večeři se všichni kupí v jedné cimře a jeho mladší manželka pozoruje každý můj pohyb a čumí skutečně otrle. Hůř jak malý děcko. Bavíme se tím, že mi píše tel. číslo a já ho přepisuju do arabštiny (jediný co poznám jsou číslovky) a jsem mohutně opravován. Píšou mi do latinky jejich jména, ale jelikož arabština nepouživá samohlásky (teda pokud nekecám), tak jsou to shluky souhlásek a nějaký to „a“ nebo „i“ si člověk musí domýšlet. Jsem přemlouván, ať zůstanu i zítra, ale říkám jim, že mě policajti vyhání ze Sýrie a že fakt zítra musím. Což je ostatně pravda, prý začíná hodně přituhovat. Mám prý možnost se osprchovat, ale musím prý počkat 5 minut. Sprcha nejede a ta mladší manželka bere do ruky pořádnej hasák a jde tomu domluvit. Po jejím zásahu už to valí a voda teče do kýbla, ze kterýho se šufanem polívám. Jdu spát k bratrovi na cimru. Apropó, ty baráky… To jsem naprosto netušil, co barák, to místnost. Takže v jednom baráku se jako spí, v druhým jako jí a ve třetím je něco jako kuchyň a koupelna. Takže jedna rodinka má třeba 4 baráky = 4 cimry. To je panečku systém. Ještě než jdu spat, tak se na mě přichází podívat zbytek vesnice, takže se točím dokola, aby si mě mohli prohlédnout ze všech stran. Sakra, to je šou. Jinak mi byly ukázány svatební fotky s mladší manželkou. Jo, na pozadí v komplu má borec fotku toho jejich prezidenta! Druhá manželka se mi zdála jakási odstrčená, nevím, co jim udělala.

BIKE MAPA

                                                                    TURECKO

No tak jedeme dál, když už jsme tady, tak přece nepojedeme domů, ne? Hurá do Turecka, kde jsem teda už 2x byl, ale na kole je to má premiéra. Sláva!!!

Se Sýriií se loučím pořádnou snídaní u bratra týpka, co mě ubytoval. Chci po nich adresu, ale žel jsme totálně ztraceni..., nerozumíme si a tak jim jen za všechno děkuju a pálím to do Turecka. Kolem 11h jsem už na hranicích, kde kupodivu nejsem jedinej turista. Vše probíhá vcelku hladce, ale výjezd z města je komplikovanější, nemůžu najít banku ani směnárnu, ale ujímá se mě týpek na skútru a vede mě napřed do banky a pak do směnárny a pak ještě k odbočce na HARRAN. Děcka jsou opět velice vstřícné, ale šutry si nechávají až na později. Cesta je fakt rozmlácená na marast, samotnej hrad je rozbitej trošku míň. U vstupu mě otravuje jakejsi blbeček, chce moje rukavice, pak moje kolo, pak peníze, nemůžu se ho zbavit. Turci jsou prostě jiná kategorie než Syřani. Vyjíždím z HARRANU a asi po 10 km mě předjíždí kolona snad 100 aut. Ale fakt! Zastavujou na křižovatce a vylézají ven. Mraky lidí, ale proč to všechno jsem nezjistil. Pádím směrem na SANLIURFA, kde chcu utrácet peníze za hotel. U jedné benzínky na mě kdosi mohutně řve, ale nevěnuju tomu pozornost, to se mi stává 100x za den. Ovšem po chvíli mě dohání motorka s týpkem z Německa a že jsou na té benzince a že jedou na kolech taky. Tyo, tak to jsou ti dva, o kterých jsem slyšel už v Jordánsku a dneska na cestě mi o nějakých 2 cyklistech vyprávěl nějakej pasáček koz. Tak jo, vracím se a kecáme. Torsten a Marne jedou už 7. měsíc z Chorvatska do Thajska. Oba Němci z Kolína. Tak jo, jedeme spolu. Hledáme místo na kemp, ale na polní cestě nás krutě otravují haranti, je to o nervy! Naštěstí to vzdávají a my míříme do polí a pak konečně do kopců, kde se nám daří najít solidní místo na spaní. Zdravíme se s pasáčky ovcí, jinak je klid. Jen to dřevo na plánovaný oheň není. Nevadí, kecáme a já je přemlouvám, aby si se mnou zajeli na Nemrut Dagi, o kterém neměli ani potuchu. Vypadá to, že pojedeme pár dní spolu. Paráda!

Ráno je rozvážné, v noci byla pekelná bouřka a po ránu chčije nanovo a tak vyrážíme až snad po 11h. Do URFY dostávám opět defekt, mě už fakt jebne! V URFĚ se flákáme a pijeme pivo na ulici jak bezdomovci. Lidi nechápou a jeden borec nám říká, ať nepijeme pivo, že to Alláh nechce. Ještě jdeme na jídlo a ještě do bankomatu a je 15h a my máme 25 km. Vyrážíme k Ataturkově přehradě. Těžká cesta, hodně hrubej asfalt, rozestavěná silnice, samá díra, hroznej provoz a navíc prší. Torstenovi vypovídá službu zadní plášť a tak to musí měnit. Zase prší a tak pracně hledáme kemp, ohníme, pijeme pivo, mrzneme a jdeme spat.

Směr Ataturkova přehrada. Tam potkáváme spoustu autobusů a děcek. No přehrada je to megavelká. Zastavujeme na vodu a hned je nám nabídnut čaj, tak jo. Vody je ale málo a tak zastavujeme znova a ptáme se po chlebu. No nemají, ale borec nám pro něho zajede na motorce. Prý ať počkáme, dáme si čaj, že bude za chvilku zpět. Co nám zbývá? Pijeme čaj a ptáme se, jestli nemají nějakou zeleninu. Prý že možná taky bude. Tak jo, za 5 minut se nám nese chleba, k tomu halva, vokurky a ještě cosi a jako že to je pro nás a máme to sníst! Sakra, tak jo. Připojují se k nám i ostatní. Odjíždíme na další bezínku a ptáme se po tom chlebu, ale je nám řečeno, že teď tady byl borec na motorce a koupil poslední 3 chleby! Haha, a ty jsme před chvílí snědli. Tak bez chleba. Stavíme stany u vody a motá se tam i dost lidí. Na můj vkus moc na očích. Hrajeme kostky a nosíme chábí na oheň. Přichází borec a ať jdeme k němu na spaní, na jídlo a na čaj. Odmítáme a borec odchází s tím, že kdyby cokoliv, máme na něho zavolat. Za 5 minut přichází další borec, že jídlo, spaní, zima prej nám je, čaj fakt že musíme. Odmítáme, ale je to těžký, borec ne a ne odejít a tak musíme jít s ním. U něho čumíme na tv a po dlouhém čase je nám donesen i slibovaný čaj. Jsme už jakože unavení a chceme jít pálit to chábí, tak se loučíme. Dorážíme ke stanům a tam už stojí další 4 týpci s tácem čaje! Pálíme s nima ten bordel a jelikož oba Němci jsou učitelé, tak si podezřele rychle pamatují turecká a kurdská slova a tak dokáží na prazákladní úrovni komunikovat. Bordel dohořívá a jdeme konečně do pelechů, nalití čajem až po vrch!

Klidná noc, moc. Start už před devátou a nějak to jde až do ADYMANU, kde probíhají mohutné nákupy, ani nevím, jak se mi to všecko podařilo narvat na kolo. A zas navrch dolů, rychlý čaj na bezínce a dojíždíme do KAHTA, kde jdu na net, ale seznam.cz je blokovaný a tak hovno. Marne se dozvídá nějaký hodně špatný zprávy z domova a vypadá to, že bude muset jet na pár dní zpátky do Německa. Vyrážíme směr NEMRUT DAGI tou lehčí a kratší cestou. Ze skoro 1000 m.n.m. opět padáme do 500 m.n.m. a pracně hledáme tábořiště, protože Němcům už se nechce podnikat další výstup. No tak jo, večerní pohoda a klídek. No snad zítra na NEMRUT DAGI. Bude to ultra brutal výstup.

Vzhůru! Do NARINCE to jde, odtud to vede až na N. DAGI. Nástup je hned šílenej, ale pak to jde dolů z pořádnýho kopce a tak začínáme zase od znova. Je to prudký jak sviňa, v 18% stoupání se motám od krajnice ke krajnici a kilometry naskakují šíleně pomalu. Časem jsem jedinej, kdo netlačí, i když Torsten slezl jen na chvilku, Maren chudera bojuje jak lvice, ale je to prostě šílenství. Na těžko prostě limitní sklon, fakt se to nedá ani na nejlehčí převod a když jo, tak kolik metrů takhle člověk vydrží? Počasí se začíná pomaličku zhoršovat, přibývá mraků a já trvám na tom, abychom na vrchol dojeli už dneska, když je přijatelný počasí, protože zítra už to může být v prdeli. Dojíždíme až k bráně do parku, radíme se a já je přemlouvám, ať to dorazíme na kolech bez báglů. Tak jo, vyrážíme na lehko těch posledních 8 km. Je to peklo, ale to hlavní stoupání se odehrává na posledních 3 kilometrech, kdy i na nejlehčí převod s motáním se od strany ke straně toho mám po krk. Úplněj závěr je holý šílenství, zima, vichr a ten sklon je prostě strašnej. Dojíždím na pokraji infarktu, pár minut po mě Torsten též zralej se vykotit a cca půl hodiny po nás to dotláčí i Maren, která hlásí, že ta poslední část měla 25% sklon. Jsem zmrzlej na padrť. Dáváme jedno pivo vespolek (7 lir!!), kecáme s jedním Anglánem, co jede na motorce z Londýna a tady se otáčí a jede nazpět. Pelášíme na vrchol skouknout ty kamenné hlavy bohů, kvůli kterým jsme tohle martyrium podstoupili. Fučí a je vražedná kosa, kolem všude sníh. Torsten na boso v sandálích, já mám sice v sandálích fusky, ale zase jsem pro změnu v kraťasích. No já jsem byl s atrakcí moc spokojen. Tohle se prostě dá vidět jen tady a nikde jinde na světě. Prostě hora bohů, je to super. Němci sice nepřekypují nadšením, ale určitě jsou taky rádi, že to mohli vidět. Maren je tak zralá se vysypat, mele totálně z posledního. Tak rychle dolů, sjezd tak na rozsekání kol, samá díra a fofr jak sviňa. Nakládáme batohy a ještě pokračujeme ve sjezdu, zatáčíme k řece, debatujeme s místníma dědkama, vaříme něco k jídlu, já ještě skáču do řeky za očistou a konečně spat. Maren usnula v sedě, do stanu jsme ji museli odnést. Kolem 20h začíná pršet.

A prší celou noc a celý ráno až do 13h, kdy se dá vylézt, ale nevypadá to dobře. Maren jde pro žvanec a já se pokouším lepit všecky ty moje píchlé duše. Už mám k lepení 3, protože tu, co tam mám, taktéž postihla malinká díra. Zjišťuju, že mám kousíček malinkýho drátku v plášti, ta sviňa! Malinko se zlepšuje počasí, ale už je 15h a tak prý na to pro dnešek serem. Sbíráme dřevo na oheň, hrajeme kostky, vaříme a pak rozděláváme oheň. Večerní pohodu ukončuje bouřka kolem 19:30h. Tak snad se dnes vyprší a zítra budeme moc vyrazit dál.

Tak ráno je skvostné, hurá nazpět do NARINCE, nákup a tradá směr SIVEREK/DIARBAKIR. Je to furt navrch dolů, ale slunce nás těší. Dojíždíme až k převozu, kde hrajeme kostky a čekáme na loď. Na druhém břehu se vše radikálně mění. Valí se hnusný mračna a ten výstup od Eufratu nemá kurva konce. Maren toho začíná mít po krk. Mračí se ukrutně, je kosa a vichr, krajina bezútěšná, je jen otázkou času, kdy začne lít. Jak na sviňu nikde se není kam schovat a to jsme benzinky vždycky potkávali na každém kroku. Je to příšerná lopota na hódně hrubým asfaltu a asi hodinu před SIVEREKEM začíná pršet. Kopu do pedálů a řítím se k SIVEREKU, Němce nechávám za sebou. Začíná lít a já do nitě promokám. Lomcuje se mnou pořádná kosa, když dorážím konečně k první benzince. Tam do mě lijou čaj a debatuju rukama nohama převážně s 2 děckama, kteří se ukazují jako velice inteligentní haranti, a čumím, jakou mají představivost a jak si poměrně rozumíme neznaje ani slovo toho druhého. Snad po půl hodině a 3 čajích dojíždí Maren a Torsten. Lije zrovna fakt krutě. Jsou na tom dost špatně. Maren vůbec nemluví. Jak se oblíkala do nepromokavých hader, tak se od blata celá zašpinila. Asi první člověk, kterej je víc špinavej než já. Vypadá to, že bychom mohli i na benzince přespat, ale nakonec to nejde a tak musíme znova na kola, naštěstí tolik neprší a v SIVEREKU dokonce vysvítá slunko. Jdeme na kebab, kterej se ukazuje příšerně předraženej, ale už naděláme hovno. Vyjíždíme z města a už to zase vypadá bledě, zatáhlý jak sviňa. Klopíme to na jednu boční benzinku, kde naštěstí nacházíme plochu se štěrkem, kde si můžeme postavit stany. Všude jinde stojí 5 cm vody. Jsme pozváni do tepla a čumíme na fotbal. Maren po chvíli padá únavou, my s Torstenem dostáváme jídlo, čaj, kolu, vodu, prostě turecká pohostinnost nezná mezí. V tu chvíli jsme na vrcholu blaha, ti lidi jsou občas úžasní. Bohužel dle předpovědí má zítra zas kurva lít jak z konve. No uvidíme…

Kohout vyřvává už v 6h ráno, my vyrážíme až hodně pozdě, protože to vypadá zle nedobře. Stoupáme a v neustálém protivětru se drápeme pořád do mírného kopce. Jde to strašně pomalu. Začíná pršet a tak si aspoň na nohy navlíkám igeliťáky. Naštěstí ta slota netrvá dlouho a pomalu to konečně začíná klesat a tak to jede. Dokonce vylézá slunko! Sláva! Pohoda, jen s tím stanováním to vypadá bledě, všude stojí voda. Nakonec prej že budeme kempovat na takové pastvině, kde je docela dost bahna, nechce se mi do toho ani hovno, ale nakonec mě přátelé ukecávají a tak to teda do toho bordelu taky stavím. Hrůza, na boty se lepí kila bahna. Vařím jen čaj a sypu do sebe nějaký zrní, jinak se nepouštím do žádných větších akcí. Jo, ještě nás navštívili cca 4 lidi, co si chtěli strašně vykládat, ale anglicky to né… Zítra konečně DIARBAKIR. Jedeme na můj vkus dost pomalu.

Ráno je hodně špatný, sice neprší, ale to bahno je prostě všude! Balení je velice špinavá záležitost. Torsten má sračku jak bič, tak se pomalu vlečeme kupředu. Poprchává, trochu se snažíme ze sebe dostat to bahno, ale je to fakt utrpení, nejde to. Kolem 12h dojíždíme do DIARBAKIRU, kterej má přes 800.000 lidí. Nacházíme centrum a net. Pak Němci potřebují vyměnit liry za dolary (potřebují dolary do Íránu, nejsou tam bankomaty) – proces jak sviňa. Jsme hlavní DIARBAKIRSKOU atrakcí. Torstena se pokouší někdo okrást ve frontě u bankomatu! Nakonec se vše potřebné podařilo vyřídit, ale to už zase konečně prší. Náladu máme pod psa! Za D. nacházíme skvostné místo na stany a tak vaříme a… začíná nanovo pršet!

To je cvrkot! Ty vole…, dneska jsme urazili jen 50 km. Ráno zas prší, ale jsme schovaní pod plachtou a hrajeme kostky. Přichází se na nás podívat celá fabrika, za kterou stanujeme, cca 30 lidí. Je nám nabízeno jídlo, pití a marihuana, kterou Němci vítají a tak kolují mega brka. Kolem 11h se nám konečně daří vyrazit, ale Torsten je furt nějakej špatnej, tak se vlečeme pěkně pomalu. Navíc to jde furt do kopca. S Maren jdeme k mešitě pro vodu a pak už jen hledáme místo na spaní, pokoušíme se sušit věci, atd. Mažu řetěz a dívám se, že ten mamrd jen normálně roztrhlej! Drží jen na kousku! Kurva! Novej řetěz! Torsten mi radí ať to jen zkrátím a vyjebu se na to. Konám, jak je mi řečeno a doufám, že to bude fachat. Snažím se ještě vycentrovat přední kolo. Zítra se prej vykalíme v MARDINU, tak to jsem zvědavej. Asi zas urazíme stovky kilometrů . No nevadí, ne?

To je cvrkot! Ty vole… Ráno zas prší, ale jsme schovaní pod plachtou a hrajeme kostky. Přichází se na nás podívat celá fabrika, za kterou stanujeme, cca 30 lidí. Je nám nabízeno jídlo, pití a marihuana, kterou Němci vítají a tak kolují mega brka. Kolem 11h se nám konečně daří vyrazit, ale Torsten je furt nějakej špatnej, tak se vlečeme pěkně pomalu. Navíc to jde furt do kopca. S Maren jdeme k mešitě pro vodu a pak už jen hledáme místo na spaní, pokoušíme se sušit věci, atd. Mažu řetěz a dívám se, že ten mamrd jen normálně roztrhlej! Drží jen na kousku! Kurva! Novej řetěz! Torsten mi radí ať to jen zkrátím a vyjebu se na to. Konám, jak je mi řečeno a doufám, že to bude fachat. Snažím se ještě vycentrovat přední kolo. Zítra se prej vykalíme v MARDINU, tak to jsem zvědavej. Asi zas urazíme stovky kilometrů . No nevadí, ne?

V noci prší a k ránu taky. Zrovna když musím vyběhnout s tou pasekou, co nadělalo pivo a palačinky v mým plechovým žaludku. Vstávání a balení je krušný, beze slova nakládáme a jedeme. Kocovina učebnicová! Pořád do kopce. Kdesi cestou ztrácím šátek a tak se pro něho vracím, další kilometry navíc. Směr MIDYIAT. Konečně trochu klesáme, i když vichr nás pěkně trápí zepředu. Do pole, kostky a spat. Zítra snad na dohled Iráku.

Hm, to byl zas den! Jasno a sjezd do Cizre, hledání internetu, protože Torsten potřebuje vypálit fotky na dvd. Při každém zastavení se kolem nás shlukuje tak 20 – 40 lidí, děs! Na netu Torstenovi 2 hodiny trvá, aby zjistil, že to vypálit nepůjde, i když mu řekli, že to půjde. Jeho zoufalství je bezmezné, leč nevzdává se a hledá další místo, kde by se to dalo vypálit. My s Maren jdeme do čajovny, dáváme i kebab a za neustálého očumování tam sedíme dobrý 2 hodiny. Kolem půl třetí se vrací Torsten úplně nadranc. Vypálit se to nakonec podařilo, ale bylo to prý peklo! Tak dáváme další kebab na vítězství a konečně začíná lít! Kurva už! Přemisťujeme se do další čajovny, kde se hrajou karty a další hry. Velká hospoda, skoro plná, Maren jediná ženská. Hrajeme taky tu hru, co hrají místní chlapi – prostě se dávají čísla do postupky nebo stejný k sobě, něco na principu žolíků, jednoduchý. Z ulice na nás furt někdo pořvává a otravuje, v hospodě je to fous lepší, ale například mně radí další 3 lidi. Ale pořád lepší než kdyby otravovali, řvali, snažili se něco urvat, jak to dělávají na ulici. Pohoda. Kolem 18h přestává pršet a tak vyrážíme. Zlo! Kaluže a šílenej provoz. Zmáchaní a špinaví, prostě hrozný. Jedeme kolem Tigrisu do Iráku a všude se to hemží vojákama a fízlama. Nalézáme příhodný místo na stany a doufáme, že na nás nepřijdou vojáci, kteří nás 100% pozorovali. Šílenej den! Zítra Irák!!! Já se poseru!!!!

BIKE MAP


                                                                         IRAK

Irák... Možná to zní moc nebezpečně a brutálně exoticky, ale ten kdo se o cestování zajímá, tak ví, že irácký Kurdistán je už pár let normálně otevřený pro turisty, Kurdistán má svou vládu, svou armádu a je vcelku dost separovaný od zvěrstev, co se dnes a denně dějí v Bagdádu a okolí. Pravdu povědíc, severní Irák toho nemá turistům příliš mnoho nabídnout, protože veškeré památky z počátků civilizace (jako Babylon) jsou právě v území, kam není radno strkat nos. Ale přece jen..., kdo může říct, že byl v Iráku na kole? No moc lidí ne, ale JÁ jo! :-) Pročetl jsem pár informací od cyklistů, kteří to jeli přede mnou a všichni psali o naprosté pohodě, snad jen přechod do Íránu je pro silnější nervy, kde si je třeba vyčlenit celej den a obrnit se velkou trpělivostí.

Takže plán byl původně velice optimistický a to – projet severním Irákem do Íránu, západním Íránem na sever, překročit do Arménie, pak Gruzie a pak se uvidí. Jak se to snadno řekne a jak snadno to všechno pohoří na neudělení íránských víz! Ti hajzlíci mi normálně ty víza nedali! Zaplatil jsem 50 euro, čekal jak magor a pak mi bylo oznámeno, že prý jako sorry! Žádný důvod, nic! Takže co já teda musím udělat, když se chci podívat do Iráku a i do Arménie? Pekelnou cestu! V Iráku udělat kolečko a zase se vrátit do Turecka (existuje jen jediná přechod mezi Tureckem a Irákem), přejet celý Turecko od jihu na sever, přes ty největší hory, vjet do Gruzie (turecko-arménské přechody jsou všechny zavřené), vjet do Arménie, opět udělat (necelé) kolečko a vrátit se do Gruzie. Taková ztráta času a těch strašnejch kilometrů navíc!!! No ale, co už naděláme, jdeme na to!

Na kole po Iráku!!!! Začíná se mě zmocňovat euforie!! :-D

Do Silopi už to není daleko, ale tam začínají značný problémy. Valí se na nás hordy harantů, žebrají peníze, jsou agresivní a šutry kolem nás lítají velice blízko a velice často. Místní dospělí to jen s úsměvem pozorují! Strašný! Před hranicemi je tak 6 km dlouhá kolona kamionů. Samostatnej přechod je formalita, čaj a razítko na 10 dní a čau, jeďte si kam chcete! Irák si libuje v kýči, takže hned za čárou nechybí fontánky s delfíny a koňmi. Před ZAHO zajíždíme do objektu plného obchodů a dáváme si tam v jedné knajpě jídlo. 10 USD na hlavu nám pak totálně nabourává rozpočet. Kurvafix! V samotném ZAHO rozjíždíme show s názvem – hledání mapy! Nikdo nemluví anglicky, ale po vyčerpávajícím boji nalézám 2 obchody, kde by to snad mohlo být reálné, ale prodavač vytahuje pouze nástěnnou mapu Iráku v arabštině… Ale pokračuju dál a v jednom stánku týpek fakt vytahuje mapu Kurdistánu, žel opět v arabštině. No ale s pomocí 30 okolostojících lidí si tam dopisuju anglický názvy měst. Strašná show, klubko lidí kolem každýho z nás. Ale není to tak agresivní jako v Turecku. Daří se nákupy a Torsten povykuje nad cenami piva a kořalky a oboje kupuje. V jedné vesnici nabíráme vodu u meštity, je tam tak 100 lidí. Ale opět vše probíhá v přátelské atmosféře. Zajíždíme do pole, stanujeme, přichází týpci, fotí se s náma a pak likvidujeme zásoby chlastu - pořádně to s náma zametá!

Ráno je pekelný, ploužíme se od ničeho k ničemu, kocovina nás drtí. Snad až kolem 11h jsme schopni vyjet a stoupáme vzhůru. Jeden bagrista nám dává vodu. Maren se stova vleče. Mě bolí hlava jak střep a s Maren je to bledý, nemůže, je nachlazená a kocovinu má pravděpodobně strašlivou. Nicméně krajina je úžasná, jen pár aut a počasí suprový. Jeden z nej okamžiků na cestě, prostě paráda. Žebráme chleba a zapichujeme to před dalším stoupáním. Velká škoda, já bych ještě kus jel. Ach jo! Kempujeme a pohodička je fakt velká, s Torstenem děláme večer konečně pořádnej oheň a debatujeme nad smyslem všehomíra. Prostě úžasnej den, a co na tom, že jsme urazili jen pár kilometrů (36 km).

V jakési dědině, co ani není na mapě, je týpek, co mluví perfektně anglicky a tak kecáme. O kus dál nakupujeme zeleninu, kterou ovšem dostáváme zadarmo. A pak už konečně vidíme AMADYIA, vesnici na vrcholku hory. Pálíme tam. Před AMADYIA je zas jakejsi „disney park“, restaurace a podobný sračky. Drápeme se na vrch a chceme si dát pivo, ale kšeft je zavřenej. Jsme tam opět velkou atrakcí. Jeden kolemstojící kolemjdoucí mě vede do zastrčené hospody, kde pivo je a tak kupuju. Další omladina se chce svést na mým kole a já bláhově svoluju, ale bohužel to dopadá téměř tragicky, protože borec pochopitelně hází tlamu, zdrhá pryč! Naštěstí se pohnuly jen řídítka, takže to dobře dopadlo. Jdeme nazpátek do hospody a konverzujeme s týpkem, co byl v USA, a jeho kámošem, co žije ve Finsku. Po pár pivech sjíždíme dolů, ale zastavuje nás opět náš známý Fin, tak ještě musíme vypít pivo s jeho dalšíma známýma. Jelikož už jsme pěkně šrot, omlouváme se a jedeme kempovat na louku, kde pochopitelně dáváme ještě další piva z vlastních zásob. Se s tím přece nebudeme tahat, ne? Objevuje nás jeden místní člen, kterej neváhá zavolat svýmu anglicky mluvícímu synovci a tak přes telefon komunikujeme. Je nám nabídnuto cokoliv a nekonečná pomoc zajištěna. Borec nemůže pochopit, proč nechceme jít s ním a proč spíme ve stanech, když u něho můžeme spát pod střechou. S Torstenem ještě likvidujeme zásoby zrní a jedeme spat.

A dolů, je hic jak sviňa. Prvních 30 km to docela letí, ale pak se jízda podél toku řeky mění na sérii horských prémií. Kolem 12 h je na slunku 48°C a nepohne se ani lístek. Lije z nás fakt strašně. Cesta následuje řeku, ale obíhá ji, jak se jí zachce a rube to přes další a další hřebeny. Cestou něco nakupujeme, něco dostáváme zadarmo, takže pohoda. Poslední stoupání na BARZAN je tak akorát, nakládáme se dohromady 27 litry vody a pracně sháníme fleka na kempování.Zachraňuje nás poslední odbočka před dalším stoupáním. Sice ve vysoké trávě, ale bereme. Provádíme petko-sprchu, Maren vaří zeleninovou polívku a zas je dobře. Ještě asi 2 dny pojedeme na hlavní cestu a pak se naše cesty rozdělí. Ještě jsem zapomněl zmínit, že Torsten chtěl z jedné dědiny poslat paklík dom. Poštu jsme našli lehce, protože týpek, kterýho jsme se ptali, zavřel svůj obchod a dovedl nás tam. Tam byl ale ukrutnej chaos, nikdo nemluvil anglicky Torstenovi je řečeno, že to nejde a že ať to pošle z DOHUKU, takže nic. Opět jsme tam způsobili sběh lidu.

Palba do kopca a hned za ním, ve vesnici s romantickým názvem BLE je pošta…, vprostřed ničeho. Týpek malinko umí anglicky a poslat balík není problém. Dostáváme napít a nějaký cukroví, musíme se taky se všema vyfotit, je nám přáno všecko nejlepší a pokračujeme podél toku. Tentokrát bez nějakých větších šíleností. Pohoda končí u cedule MERGASOR, kde začíná klasickej megakrpec. A zas je kolem 14h, takže si to dáme v pěkným teplu. Prý to bylo 15 km 12% stoupání. Na vrcholu mi Torsten říkal, že už se málem poblil. Maren dojíždí cca půl hodiny po nás. Ale bylo to suprový, parádní kaňon! Máchám se i s hadrama v potoku. Ve vesnici pracně vyptáváme správný směr a pokračujeme stále do kopce až skoro do MERGASORU. Pak už je to palba jak kráva dolů, nabíráme nějaký kilometry a i nějaký vajca (v obchodě Torsten předvádí slípku jak snáší vajíčka – pamětihodné!), nabíráme vodu a kempujeme na tom nejhorším místě v okolí, všude je na nás vidět, ale Němcům se to líbí, tak se podřizuju. Fakt svinský místo. Na kopci přes potok, kterej je mimochodem plnej kvákajících žab, si místní dokonce přinesli židle, aby mohli nerušeně pozorovat každý náš pohyb. Sere mě to! Kuskus (vařím já), kostky, čaj, zrní a konec.Zítra pojedeme poslední den pospolu a opět do vrchu.

No teda, to byla rychlost! (Dneska jen 22 km :-))Do krpálu to teda nebylo, spíš po rovině. Přes jeden checkpoint a najednou bum bác a jsme na hlavní cestě ERBIL – HAJI OMRAN! Na mapě jsme tuhle cestu nenašli a vůbec v těchto místech ta mapa vůbec neodpovídá skutečnosti, protože za chvilku jsme v SORANU (kam to mělo být 20 km). Takže se na to prý pro dnešek vyprdneme, koupíme pivo, zajdeme do hospody na jídlo a pak to zapíchneme. Jo, to se hezky řekne, ale velký města jsou prostě strašný. Pořád 30 lidí kolem nás, 12 cyklistů nás doprovází a navíc nemůžeme narazit na pivo. Pak konečně nacházíme křesťanskou čtvrť, kde pivo je, ale otevřenou hospodu s jídlem se nám i přes veškerou snahu najít nedaří, protože je pátek, všecko zavřený. Třikrát je mi nabízena nekonečná pomoc od místních lidí a je mi bezčetněkrát poděkováno za to, že jsem navštívil jejich zemi. Lidi jsou úplně všude, haranti otravují a tak nám dochází nervy a prcháme, co nám síly stačí. Jsme následováni asi 5 haranty na kolech, kteří to naštěstí asi po 5 km vzdávají. Razíme to po totálně rozmrdané cestě a na prvním příhodným místě to zapícháváme. Kuchtíme, pijeme pivo i hltánek vodky, kecáme o tom, jak se máme skvěle, děláme i oheň a je nám parádně!

Zataženo, i když ten včerejší prach či opar, či co to bylo, zmizel. Padá pár kapek, ale i přesto vyrážíme. Loučení je dojemné!  Slzy v očích mám i já..., budete mi chybět, PRÁTELÉ!!! Vyrážíme v opačné strany, já hned do kruťáku, ale pak už je to jízda jak sviňa ve skalách a pořád dolů. Škoda jen těch milionů aut. Dojíždím až k vodopádu GALI ALI BEG, kde je mračno lidí, začíná pršet a pořád se se mnou chce někdo fotit a tak to i já blejskám a mažu do kopca jak kráva. A pořád do kopca i přes KHALIFAN a ještě vzhůru až kdesi do sedla a tradá zas seprnetinma dolů, směr jakejsi HAWLER, což je ERBIL, ale to dozvídám až od borca, co mi dává flašku vody. Dvakrát mě kontrolují policajti, a zas kurva navrch nad SHAQLAWA a dolů a přes to město zas kruťák navrch, kde mě stopují dva týpci, fotí se se mnou a časem se shromažďuje tlupa tak 15 lidí a tak zase teda dolů, do mešity pro vodu, poslední policejní kontrola a zahýbačka za kopec a brzký kemping. Kosa jak nosa! Dřevo na oheň není k mání, stromy jaksi nejsou a tak lezu do spacáku. Zítra ERBIL, snad mi tam prodlouží ten permit. Na jih už dál asi nepojedu, musím šetřit síly na turecké hory, bude to peklo!

Nějak se furt budím a v 5h ráno mě budí pes. Ale jen prochází. Ve sjezdu pod SALADIN mě zastavuje týpek a chce se vyfotit, dáváme plechovku pití a chipsy. A zas kurva do kopca. No a jak už to bývá, hurá serpentinama dolů, ještě kousek vzhůru a pak už jen dlouhá rovina do ERBILU. Hledám tam ten úřad, kde mi prodlouží ten permit, ale je to boj. Na tom místě, kde to má být, to není, prý je to u letiště. Tak tam pádím, konečně nacházím ten barák, ale je mi oznámeno, že dneska nedělají, prý kdosi umřel. Kurva, ale kecám tam s týpkem a ten mi říká, ať přijdu zítra, prý dostanu měsíc navíc, ale musím jít na krevní test! „Ale běž do hája!“ Snažím se je tam přesvědčit, že zítra nemám čas a že mi stačí jen tak 5 dní, a borec prý ať vysolím 2000 dinárů a je to cajk! Takže permit mám, jdu hledat ubytování. Je to opět těžká práce, všude chcou nehorázný prachy, až nacházím cosi na 20.000 dinárů. Opět budím velkou pozornost, sere mě to, ale nadělám hovno. Po nějakých x týdnech poznávám, co je to sprcha a nechávám se vostříhat. Chyba! Ten holomek si za to vzal nehorázný prachy! No jebat, do měst už se nechystám. Očumuju citadelu, ale nevzal jsem si foťák a tak nefotím. Na baráku čumím na tv a hovno.

Kurvafix, to byl záhul! (127 km) Od rána jasno! Rychle balím, snáším krámy dolů a jdu pro kolo, ale garáž je zamčená a dobouchat se nemůžu, tak čekám naproti v podniku, ale rychle se odtam klidím, protože je mi hned nabízena whisky, pivo, vodka a pak jisté služby od jistých hošíků! Kolem 9h už se kdosi potácí z garáže, nakládám a tiryk! Směr - obávaný MOSUL. Letím jak čert po hodně špatné cestě, provoz je šílenej, kamionů mraky, prach a absolutně šílení řidiči, kteří mě předjíždějí i zprava. Je to peklo, ale jedu fakt rychle, je to rovina. V CHABATU se zas chce kdosi fotit, tak mu dělám radost, jdeme dokonce k fotografovi. Tvářím se jak kokot a po snímku hned prchám. Směr DOHUK, po vedlejší cestě. Ale provoz je pořád na maximu. Žeru kila prachu, vedro jak v peci, většinou rovina, nuda a kamiony, co mě chcou zabít. Mám z těch aut nervy nadranc, není chvilka klidu. Pořád někdo zezadu troubí, auta v protisměru, úzká cesta. Mám přes 80 km a nabírám 8 litrů vody s tím, že do 10 km zakempuju. Ale není kde, furt pole a rovina. Dojíždím až k plácku, kde to vypadá nadějně, tlačím kolo po strašným terénu a konečně padám. 6 a půl hodiny čisté jízdy! To tu snad ještě nebylo! Jsem vyřízenej, piju litry a litry vody, vařím. Jo, po cestě jsem se musel ptát na cestu policajtů, ale ti ze mě měli takovou srandu, že jsem se nic nedozvěděl! Čuráci! Zítra zas rovina, snad dojedu až do DOHUKU a pozítří vypadnu do Turecka.

Hic, ale přesto vyrážím až v 9:30h, se mi nic nechtělo. Ještě pár km bojuju v tom provozu, ale pak cesta uhýbá na DOHUK a na ESEVNE a tak jedu na ESEVNE, co se píše úplně jinak, ale všichni mi rozumí. Je to jakýsi furt do kopca a pak ještě víc, ukazatele v arabštině a pořád navrch zas dolů, zas nevím kam jedu. Policajti mi jakýmsi svérázným způsobem ukazují cestu a začíná krpál jak hovado. Trápím se v něm snad 2 hodiny, kličkuju ze strany na stranu, nemá to konce. Sjezd a mám pauzu. Zastavují 2 týpci v autě a nic neříkají, jen jakože co a já že jako co? A ten jeden: „Passport!“ A já: „Nedám!“ A on: „Passport!“ A já: „Ale ty nejseš policajt! Nemáš uniformu, ani auto, ani odznak, či průkazku. Nedám ti nic!“ Borec čumí a já říkám: „Nashledanou!“ (kurdsky) On to 3x opakuje a já pokračuju dál. Oni naštěstí taky. Kurva, co to bylo za svině? Nemůžu dát pas jen tak někomu! Dorážím ten zasranej kopec a sjíždím do ZAWITA, kde doplňuju zásoby. Během 3 minut je kolem mě 20 lidí a to tam nikdo nebyl! Mě už fakt jebne! Borec mě zve na jídlo a pak že aspoň na čaj a tak jdu. Nemluví ani slovo anglicky. No tak jdu k němu domů a tam se mě ptá, jestli nechcu vyprat, jestli nechcu sprchu…, voboje by bodlo, ale kurva to smrdělo tak u něho přenocovat a tak odmítám. Žena mi vaří jídlo a borec, jestli prý nechcu peníze! Dává mi 100 USD! Ty vole, to snad nemyslíš vážně! 100 USD jen tak? Samo sebou odmítám. Borec má 5 dětí a jeho bratr, co s ním bydlí, 4. Jím jídlo, ale moc tomu nedávám, protože jsem předtím vypil tak 3 litry vody. Pekelná nekonečná žízeň. Venku se loučíme a zas kolem nás celá ulice. Jeden borec konečně mluví anglicky a říká mi, že mě povede, ať jedu za ním. Směr MANGIŠK. Do kopce mi zpomaluje náklaďák, ať se prý chytnu, že mě vytáhne na vršek. Chvilku se držím, ale je to o hubu a stejně musím odbočit. Už to není tak strašně navrch dolů, jedu mezi horama. U mešity beru opět vodní nálož a stanuju na louce, protože dál už to vypadá na hovno. A to jsem celou cestu potkával naprosto ideální kempovací místa. To je tak vždycky! Peru. Vařím v ešusu vodu, liju to do igelitky, přidávám šampon a chvílu s i s tím hraju, válím to po zemi, sedím na tom. Darmo dodávat, že voda je černá jak viks. By mě zajímalo, kde jsem se tak ušpinil . Vařím a kdesi v dálce se ozývá střelba, tak doufám, že to bylo jen ze srandy. Zítra snad opustím Irák, i když mám ještě čas. Uvidíme, jak to půjde.

Směr MANGIŠK. Na křižovatce bez jakýchkoliv cedulí váhám, protože podle kompasu a zdravého rozumu bych měl jet doleva. Stopuju auto a je mi řečeno, že MANGIŠK doprava a ZAHO doleva. (Tady se konečně dostávám na kloub záhadě, kdy jsem všem říkal, že jedu přes MANGIŠK do ZAHO – v té mé mapě to tak je -, a lidi na mě čučeli jak z jara, protože ve skutečnosti MANGIŠK na trase do ZAHO neleží! Pak cestujte podle map!) No tak teda doleva. Ještě chvilku stoupám a pak dlouhej sjezd k řece. Navrch dolů mezi kopci a opět palba dolů. Kupuju pití a borec na mě mluví česko-německo-kurdsky. Čumím! Prý dělal chvilku v Čechách. Dojíždím na hlavní cestu DOHUK – ZAHO, dávám si královskej oběd za královský peníze a jdu na přechod. Je to boj, zmatek, 1000 kontrol, jo a ne, a tam a tam a támhle, ne tam ne, kopie pasu, prohledávání batohů, zlo! Nesnáším hranice. SILOPI – jedno z nejhorších měst v celým Turecku. Šutry, řvaní – TURIST, TURIST a hordy děcek se na mě valí ze všech stran. Snažím se co nejdřív vypadnout. Tankuju vodu a o kousek dál na mě bafá bledá tvář. Nějakej Francouz, co cestuje na kole se psem! Bohužel mu praskl ráfek a tak už 10. den žije na benzince a čeká, až mu z Francie pošlou novej! Peklo! Mluví prachbídně anglicky, ale tak nějak kecáme. Mířím na stanovačku, kde už jsme to prubli s Němcama, nevařím, petko-sprcha a začíná se kurevsky blýskat, tak rychle do domu. Zítra jdeme na to!

http://www.bikemap.net/route/1326073 

                                              TURECKO Pt. II.

A jsem zpět v Turecku. Při pohledu na mapu se mi podlamují kolena, protože to pásmo hor se táhne napříč celým Tureckem až nahoru k Černému moři, kam musím skoro až dojet. Tuším, že to bude fakt náročné, ale že to budou až takový strašný kopce, tak o tom se mi ani nesnilo. Politická situace v této části Turecka je taky velice nestabilní a okolí Hakkari bylo otevřeno pro turisty až poměrně nedávno. Takže asi budu za pořádnýho exota a pravděpodobně se to neobejde bez prudkých ataků místních děcek. Takže jdeme na to, bude to brutal!

Kurva! Blýská se, honí se to kolem a ne a ne začít. Až v 22:30h. Vichr, co na mě pokládá stan, se divím, že to ty tyčky vydržely. Pekelná bouřka, svítí to ze všech stran, liják a ještě větší liják a vichr. Držím stan zevnitř, pak už jen prší. O půl čtvrté ráno to začíná znova! Sakra! Ráno je bídné, ale hodně. Všude je bahno, mokro a stan totálně špinavej. Nesnáším balení zabahněných věcí! Je tak zatáhlý, že je zázrak, že neprší. Navíc jakási mlha, nebo co za mrdku, hic jak v peci! CIZRE je klasika s házením šutrů, otravováním a žebráním. Kupuju chleba (zde je třeba zmínit, že teenageři se ke mně chovali s úctou, ptali se, jestli něco nepotřebuju a byli fakt moc ochotní, byl jsem z toho vcelku v šoku, příjemná a nečekaná změna. Díky, borci!) a zahajuju výstup. Hned mě zastavuje rodinka na čaj a tak jakože kecáme. Pak už je to jen 60 km do kopca! Boha, je takový vlhko, že ze mě teče proud potu. Vypadá to zase na bouřku, je mlha a nic není vidět. Nemám ani jednu fotku, nestálo to za to. 10 km před SIRNAKEM piju čaj na benzince a pomalu ve stoje usínám. Do SIRNAKU je to fakt zlý! Strašně navrch. Zastavuje mě motocyklista a špekuluje, jak by mě vytáhnul navrch. Prý to nemá konce a je to prudký jak sviňa. Na nic nepřichází a já ho přesvědčuju, že su dobrej jak chleba s máslem a silnej jak silnica a že to dám. Že já vůl jsem se nenechal protáhnout aspoň tím městem! Útočí na mě skupinky harantů, tahají mě za kolo, kopou do mě a nechybí obligátní kamenná sprcha, ale dostávám jen párkrát. Je to fakt strašný, nenávidím tu zasranou pakáž. Pořád vzhůru, ani nevím, kde beru sílu to ještě hrnout vpřed. Průjezdy horskýma osadama jsou taktéž super, tady řvou dospělí i děti. Pracně čepuju vodu a dojíždím k vojenskému checkpointu, kde čekám 15 minut než vyšpekulujou můj pas. Dostává se mi upozornění, že všude, ale opravdu VŠUDE, jsou teroristi a že mě všude zabijou. Tak jo, ostatně kvůli tomu tady jsem, ne? Konečně dolů. Hledám fleka na stan, beru příkrou cestu vzhůru, žel vedoucí ke včelínům. Ale není to takovej bzukot a tak zůstávám. Viděl mě jeden náklaďák a řval, kam že to kurva jedu, tak doufám, že to vykecá vojákům na kopci a ti v noci přijdou se samopalama. Ani bych se nedivil. Umývám stan a batohy, vařím kuskus a čaj. A tak si říkám, co mi chybí a zjišťuju, že úplně ze všeho nejvíc toužím dostat do ruk nějakýho toho malýho zasrana a zašlapat ho do země! Trochu se vyjasňuje, ale stan vůbec neschne. Vlhkost hrozná. Zítra tu máme pátek. Očekávám nejhorší ataky a řvaní po celou cestu. Snad to přežiju. Netřeba dodávat, že stoupání budou krutá převelice.

„Vstávej, máš tam čaj!“ budí mě kolem 7h včelař. No tak jo, jdu na čaj. Přichází ještě jeho kámoš s chlebem a tak ještě jím. Na oplátku jim ukazuju, jak se balí a nakládá na kolo. Borci mě po celou dobu pozorně sledují! Týpek mi říká, že v dědině BEYTUSQEBAP je po kolena sněhu a zima jak prase, prý ať tam nejezdím. No tak ne. Hurá dolů a v dědině SENOBA už to hrnu zase poctivě proti proudu řeky. Smečka dětí mi řádně zatápí a šutrem dostávám pěkně. Za zmínku stojí, že jedna holka tak kolem 8 let za mnou vydržela běžet do kopca snad 3 kilometry! Tu by měli začlenit do nějakýho altetickýho družstva. Pořád se to jebe kolem řeky, ani se mi nějak nezdá, že bych nějak hodně stoupal, ale vůbec se mi nechce. Vojáci mají nějaký manévry a snad 4x mě míjí konvoj a jednou táhnou i tank! Ovšem nikdo z vesnice tomu nevěnuje pozornost, lepší je řvát – TOURIST, TOURIST, MONEY, MONEY, WHATS YOUR NAME? Přátelé, začínáte mě fakt ale fakt kurevsky srat! Jedni pasáčci ovcí mi nabízí u silnice čaj a tak využívám klidu a hodnotně mlčíme, pijeme čaj a s úsměvem se loučíme. DÍKY! V další dědině se ke mně přidává kluk na kole a jede docela dlouho se mnou. Jelikož neotravuje, na nic se neptá, neřve a nežebrá, nemám nic proti, aby se mnou jel. Dávám pauzu u pošty a piju jak duha. Kluk čeká a tak lidem, co se pochopitelně srotili kolem (cca 20 tureckých kousků), říkám, že jedeme spolu do HAKKARI. Kluk to snad vzal vážně a rve to se mnou do finálního kopce, ale pak to vzdává. Já se ještě motám od strany ke straně a u vojclů dosahuju vrcholu! No sláva, ani to nebylo tak hrozný. Sjezd je vo hubu. Ještě horší je to přes vesnice, kde se sbíhají haranti a snaží se mi zablokovat cestu. Přede mnou se tyčí úplně obrovský hory, sníh všude, prostě monstr, nádhera. Tak tam asi někde leží ta vesnice, o které mi ráno vyprávěl včelař. Na křižovatce (zrovna k té vesnici), mě staví další checkpoint, ptají se mě klasický otázky a prej ať doleva nejedu, že to je do kopca jak hovado a je tam sníh. Kontrolují mi batohy, což mě vůbec netěší. Žebrám vodu a pálím pryč. Obhlížím fleka na spaní a už to tam chcu zavalit, ale najednou jsou všude lidi a tak musím dál. Na dalším místě u řeky to lomím, vařím, atd. Nade mnou krouží vrtulník. Ty vole! Přes vodu jsou pasáčci koz a slyším a občas i vidím pořádný psiska. Snad to bude v klidu. Zítra k HAKKARI. Do Gruzie dřív jak za 10 dní nedorazím. No ale počasí je v pohodě, tak snad to nějak půjde.

Tak psi mě nechali na pokoji, ne tak vojáci, kteří mě před 7h ráno budí. Jak mě ti hošíci našli, je mi záhadou. Ale vše je v klidu, odtáhli záhy. Poprchává a tak se válím až do 9h. Vyrážím. Je to pořád do kopce a pak do strašnýho kopca a pak už tomu odmítám věřit! Jedu, jako kdybych měl obě kola píchlá, přinutit to k pohybu je nadlidskej úkol. Dřu jak mezek, klikatí se to, kolem zasněžený vrcholky a mě otravují muchy, který umí i pořádně štípnout. Je to přetěžkej výstup, mám toho tak akorát. Po 3 hodinách dorážím do sedla pěkně zřízenej. Zima je fakt obstojná a tak fotím cedulu 2.080 m.n.m. (jsem myslel, že to bylo mnohem mnohem výš) a pádím dolů. Kdesi v oblasti CIGLI je srocení lidí, uprostřed ničeho. Kousek dál prodávají haranti jakýsi rostliny, snaží se mi zablokovat cestu, už nemám kam uhnout, je to samá díra a padák jak blázen, a jak projíždím mezi těma zmrdama, jeden z nich odkudsi vytahuje jakousi haluz nebo co a švihá mě s ní přes hubu. Bomba. Tlamu jsem nehodil, ale pecka to byla řádská a lekl jsem se pořádně. Brýle to přežily a zuby naštěstí taktéž. Všichni z toho mají hroznou srandu, harant prchá do kamení a já jsem bezmocnej a všem pro smích. Blázen na kole, kterej málem hodil tlamu. Mám nervy nadranc, nezbývá než pokračovat ve sjezdu. Dál už je to naštěstí pohoda, jen řvaní a občas šutr. Nakupuju za nekřesťanský peníze (Turecko je drahý jak děvka) a už jsem zas dole a začíná to nanovo proti proudu řeky. Je 15h a já mám nervy. Napřed to chcu při první příležitosti zalomit, ale jede to kupodivu moc dobře a rychle s větrem v zádech a tak šlapu jak čert. V poslední dědině se mi haranti věší na kolo a já mám 100 chutí toho jednoho hajzla shodit se srázu. Stačilo jen tak trochu kopnout! Pracně hledám plac, nosím věci až k řece, začíná pršet. Vařím, ale všechno mi padá z ruk a nic se nedaří. Prochází 2 borci, ale zdají se být v pohodě, tak snad to klapne. Zítra HAKKARI a snad i kus za něho.

No pohoda. Ráno pěknej hic. V první osadě nabírám vodu a ptám se po chlebu… a je mi přinesena snídaně! Fíha, tak to jsem nečekal. Vše se odehrává v přátelské atmosféře, prostě paráda! Pořád proti řece, ale zdá se mi to spíš jak rovinka, valí to fakt dobře. Je to průjezd horama, prostě nádhera! I počasí mi přeje. Když nakupuju další pití, prej ať jdu na čaj a že i jídlo a tak říkám, že ok. Ale pozdě mi dochází, že je to jako restaurace a tak tentokrát to bude za peníze. No 10 lir je 5 euro, snad se neposeru. Projíždím i pár tunely, kde mě tradičně jímá hrůza. Auta v tunelu po celou dobu troubí a lidi řvou, co to jde. Nechápu. V jakési dědině probíhá nějaká slavnost, ale radši tam nejdu, ještě by přestala hrát hudba a 300 lidí kolem mě už bych asi definitivně nerozdejchal. Stoupání proti proudu vrcholí naprosto nečekaně náhorní plošinou. Je to pořád trochu navrch a řeku opouštím. Je to fakt velkej tok. Na benzince nabírám vodu a týpek naprosto nechápe, kde, co a jak a ještě k tomu na kole. Nějaký auto stojí v mezi a prej teda ještě na čaj. Dívám se, jsou tam jen 2 lidi, to by snad šlo a tak jdu. Kurvafix, během 1 minuty je tam dalších 9 lidí! Auto zastavilo a pasáčci se seběhli. Fakt už nemám náladu, aby na mě furt někdo z půlmetru čuměl. Ale překonávám se a bavím ty lidi historkami jako, že šátek, co mám kolem hlavy, je ze Sýrie (což není pravda, protože je z Jordánska, ale lidi naprosto netuší, že něco jako Jordánsko existuje), fousy že jsem koupil za dolar v Iráku a jsou nalepovací a kraťase mám z Turecka, což napřed byly normální gatě, ale jak haranti žebrali peníze, tak mi jednoho dne aspoň utrhli nohavice. Takže lidi se klátí smíchem. Všechno tohle říct v kurdštině, ze které neumím snad ani jedno slovo, je pěkná fuška. První kempoviště vypadá dobře, ale najednou zastavuje autobus, hrnou se z něho lidi, navíc se z potoku vynořuje nějaká babka a vůbec se zdá, že to místo, kde chci kempovat, je kempoviště pro místní. Vůbec, všiml jsem si, že lidi tady bydlí v jeskyních, pod mosty, atd. Divokej východ jak prase! Už toho mám dost, ale musím ještě dál. Konečně těsně před BASKALE to klopím do kopců a kempuju přímo u cesty. Pasáček ovcí, co mě viděl, nevěřil vlastním očím. Mám obavy, že být moc blízko vesnice znamená moc toulavých psů. No snad to dobře dopadne. Jinak jsem už asi dost vysoko, kolem mě jsou zasněžený hory a večer je kurevská zima. Jinak HAKKARI jsem minul. Miluju velká města, přes který nevede hlavní cesta. Tímto se HAKKARI stává mým oblíbeným městem, protože jsem z něho neviděl ani barák. Vůbec dneska těch dědin moc nebylo, spíš takový osady. Takhle by mi to vyhovovalo furt! Zítra do těch hor…, hlavně ať neprší nebo zmrznu. Směr VAN. Zpoza kopce se ozývá nějaká hudba, takže se asi něco slaví. Škoda že jsem nekulturní hovado, mohl jsem se tam jít podívat. No radši ne…

Boha, kde jsem to jen ten stan postavil!? O půl desáté projíždí traktor, u mě zastavuje, troubí a pokračuje. Za 15 minut je zpět, zastavuje, troubí, kdosi řve a tak lezu ven. Dědek s borcem a hned jsou rozčilení, cože tam dělám, atd. Očumují stan, dědek chce vlézt dovnitř. Po půl jedenácté projíždí auto. Zastavuje, troubí a opět někdo řve, lezu zase ven. Zase ty samý kecy. O půl dvanácté mě budí opět traktor a pak je jakž takž klid. O půl sedmé ráno mě budí dědek z traktoru, ať prý vypadnu! Bolí mě hlava a je mi všelijak. Bolí mě nohy a pravý koleno. Počasí je divný, vypadá to špatně. Vyrážím do BASKALE. Kurevsky nahoru. Začíná poprchávat a je zima jaxviňa, děcka řvou. Zas dolů a po plošině do hor. Na benzince zastavuju, zase začíná pršet, dávám 2 čaje a týpek, co tam sedí, tak divně čumí, že radši zvedám kotvy. Borec mi říká, že za 10 km je další benzinka, tak ať prý šlápnu, kdyby začínalo zase pršet. A začíná…, akorát to tam stíhám. Bezinka nefunguje, ale týpek tam je a zve mě dál, jím svůj chleba a i jeho kousek. A lije jak prase, zima strašná, ještě že mi pustil topení. Přichází kluk a jako my – nemluví, jen se tak posadil a dal si čaj. Jak jsem jim vděčnej, že se na nic neptají, nemají ze mě srandu, nesnaží se na mě mluvit turecky, když ví, že rozumím hovno. Když něco tak posunkama. Lije a pak zas fučí a týpek mi ukazuje, ať zůstanu, dokud se to trochu neprotrhá. Po 2 hodinách se to začíná lepšit, chci jet, ale borec mi říká, ať ještě počkám, že zavolal pro jídlo. Fakt už chcu jet, ale on trvá na tom, ať zůstanu. Ale tak se neposeru, 2 nebo 3 hodiny na tom už nesejde. Fakt jíme a já konečně po třech a půl hodinách na benzince vyrážím. Naprosto suprovej týpek, kterýmu jsem byl za jeho tiché přátelství strašně vděčenej. Prý jestli začne zas pršet, mám se vrátit, můžu tam přespat. Vypadá to všelijak, ale mraky jsou vysoko, i když hodně tmavý. Zahajuju jakejsi výstup, kterej mi hned od prvopočátku dává strašně zabrat. Fučí přímo proti mně, 8 km/h je max., co z toho na rovině vytáhnu a začíná se to zvedat a kroutit. Žádný sedlo v mapě není a tak za každou zatáčkou vyhlížím konec. Po 15 km je mi jasný, že tohle bude tvrdej oříšek. Pořád fučí proti, 5 km/h a když to do mě zepředu vrazí v plné síle, tak žel stojím. Je to fakt prudký, na kopcích kolem je sníh. Totální závěr je ve stoje na nejlehčí převod. Zastavuje mě autobus, že mě vezme, ale odmítám, už tam musím být! Jo! Cedule hovoří o 2.730 m.n.m.!!! Rychle cvakám pár fotek, zapínám bundu až k nosu a tradá dolů. Fučí fakt brutálně, takže i v tom největším padáku nejedu víc jak 20 km/h a to ještě musím šlapat. Promrzám na kost. Pak vidím známej hrad (Hoshap Castle) na skále. Ten jsem viděl už před 4 lety, když jsem se vracel z Íránu. Tak ho teda fotím. Cestáři tam usilovně ničí cestu a tak tam drkotám a na prvním pořádným místě kempuju. Mám toho dost. Kolena úplně na sračku. Oblíkám se jak na severní pól, vařím a lezu do stanu, protože snad mrzne nebo co! Do VANU pořád ještě snad 60 km a cestou je tam sedlo zas přes 2.000 m.n.m., sakra! Ale jestli nebude pršet, tak to zvládnu!

Velká pohoda v noci i ráno a už to jede a kolem jakési přehrady a u dědiny GURPINAR vzhůru. No přes hodinku těžkého stoupání to vzalo, 2.225 m.n.m. Do VANU, tam to znám, na net a tam to znám taky, protože se mi nejde dostat na email, kurva! Nákupy, srocení lidí, jídlo, srocení lidí a hurá směr DOGUBAYAZIT kolem jezera. Široká 4 proudovka, docela to jde a kdesi v pastvinách to lomím. Kurva divný, odevšad je tady vidět. Kolem dokola zasněžený hory a je skoro jasno. Jo a koupil jsem nový sluchátka (srocení lidí) a tak po měsíci můžu vesele lomozit. Dneska jsem zas utrácel jak blázen a to mě ještě v obchodě chtěl borec okrást o 10 lir, ale naštěstí jsem si toho všimnul. No včera jsem utratil 0 lir. Tak se to dnes srovnalo. Uvidíme, co zítra, hlavně ať se nezkurví počasí.

Klid a mír přes noc a ráno se nechce, vůbec. Bolí mě nohy a kolena. Jedu kolem VANU v hlubokém zadumání, občas ty zasněžený hory fotím. Od jezera to jde pořád vzhůru, nic strašnýho, ale nejede to, nohy mě bolí fakt dost, sotva se vleču. Vyvalují se mraky a začíná pršet. Zajíždím do jakési garáže, ale jsem spatřen a tak za chvilku tu mám 5 ženskejch a všechny chcou moje irácké zrní a tak jsem bez zrní. Odcházejí záhy, ale po 15 minutách jsou tu ONI! Haranti! Čtyři! Je to moc zlý. Moc moc špatný, 20 minut mě otravují, tahají za kolo a mají srandu, že nemluvím turecky. Další půlhodinu žebrají peníze a pak už jen hodinu čumí. Ta nejhorší bouřka mě obchází, ale v jeden moment lije fakt dost. Po 2 hodinách v garáži vyrážím do CILDIRANU. Přede mnou je tma! To se sem přivalit, tak mě to spláchne zpět do VANU. Vypadá to bledě a tak za jakousi velkou stavbou to musím zatočit, protože přede mnou už je jen široká pláň a nájezd do hor. Bavím se tam s dělníkama a že všechno v pohodě, ať si ten stan postavím, kde se mi zlíbí. Celej den jsem se trápil v pořádným protivětru (už 3. den v kuse) a jakmile si postavím stan, tak vítr okamžitě ustává. Se zblázním! Za zmínku stojí má obědová pauza, kdy si hovím, ale 2 blbci na kolech mě musí přijít otravovat. Člověk fakt nemá chvilku klidu! Napřed se chcou svézt na mým kole, pak chcou peníze, pak chleba, pak vodu a pak aspoň pytlík s odpadkama, kterej vysypávají na zem. Se s tím táhnu 50 km a pak to nějací čuráci vysypou na zem. Zítra očekávám značné problémy. Počasí má být mnohem horší než dnes, bolí mě nohy a to sedlo před DOGUBAYAZITEM má 2.600 m.n.m. Je to 66 km. No třeba se stane zázrak a nějak to zvládnu… Ale hovno, nejsu sračka, to dám!

Je jasno, jen v místech, kam mám vyšplhat, se začíná mračit. To je jasný! Přichází borec, co mě přišel navštívit už včera večer, a dřepne si a čumí na mě ve stanu. Nezbývá než čumět taky. Nedoufal jsem v to, ale panáčka to přestalo bavit a odchází. Tak to bychom měli. Rychle balit a rychle pryč. Ale ne zas tak rychle, zadní kolo je prázdný. Po planině to letí fakt dobře. Potkávám kamion se slovenskou plachtou a tak jdu na kus řeči, ale ukazuje se, že jsou to Turci, co jezdí štreku Uzbekistán – Turecko a jeden z nich mluví trochu anglicky a druhej rusky a tak to jde. Dostávám čaj a kousek chleba. Díky! Stoupání vypadá vcelku nevýrazně, ale přímo v tom sedle sedí černej mrak a ne a ne se pohnout. Za hodinu jsem nahoře, takže něco bylo špatně. Podle mapy jsem stoupal z 1.930 m.n.m. a do 2.600 m.n.m. jsem se nemohl za hodinu v žádným případě dostat. Ale jsem tam, tak na co si stěžovat? Jsou tam i dva Němci na motorkách, tak chvilku rokujeme a já pádím dolů. Začínají padat kroupy a pěkně to štípe. Jednu chvilku lije jak z konve, ale než dojíždím dolů, jsem zase suchej. Dlouhej sjezd. Do DOGUBAYAZITU to jede a těsně před ním opětovně zmokám. Město mě vítá výkřiky – MONEY, MONEY a TOURIST FUCK YOU, takže jsem tady správně. Jdu do hotelu, kde jsem byl už před 4 roky, flákám se po městě a utrácím peníze, draho jak hrom. Sprcha, net, pivo a to je vše. Ararat se majestátně tyčí. Tu horu prostě miluju!

Je vcelku jasno, vyrážím. Už z dálky vidím, jak cca 10 km za D. pasáčci krav, tak 14 let, berou klacky a tyče, stoupají si doprostřed cesty a už z dálky řvou – MONEY a mávají tyčkama. Kdybych řekl, že jsem neměl obavy, tak bych kecal. Kurva, vy zmrdi! Naštěstí je to po rovině a tak zrychluju a odvážně projíždím. Jeden mě fakt málem sejmul, ale projel jsem! Zasranci zkruvení! Chvilku se drápu do kopca a pak už jen sjezd do IGDIR, kterej je v 900 m.n.m. Tak nízko jsem už dlouho nebyl. A je to poznat, hic jak v peci. Planina dlouhá a konečně jsou vidět i nějaký stromy. Mám rád stromy! IGDIR je klidný město, nevím proč, ale připomínalo mi Lublaň. Jeden kamion mě chce vzít, ale odmítám a pak jdu pro vodu a týpek, že prej ať si s ním dám čaj a tak teda jo. Dostávám ještě chleba se sýrem. No bomba, díky! Za TUZLUKA to stáčím doleva do kopečků. Na severu se blýská jak na časy, tak doufám, mě to mine. KARS 92 km. Blbej počet. No uvidíme zítra, co bude. Jo a chodí tady jakási malá liška nebo co to je a vůbec nemá strach.

Posranej, posranej, vyjebanej den! V 5h ráno se na mě přišel podívat ten kojot nebo co, chvilku srandovně štěkal a když jsem mu řekl, ať táhne, tak odešel. Pak mě nemilosrdně budí slunko. Chce se mi spát jaxviňa, ale hic ve stanu je k nevydržení. Zjišťuju, že mám nějaký měkký přední kolo, tak to fecám v naději, že to není píchlý. Dolů k řece, cik cak navrch a pak už jen planina a nic. Totální pustina, jen pastviny, šutry a jinak vůbec nic. Vypadá to jak rovina a tak by to mělo letět, vítr je z boku, ale kurva jak to nejede, to snad není ani možný! Jako kdybych měl zatažený brzdy a prázdný kola k tomu. Trápím se každým metrem, nejede to do kopca, nejede to z kopca, ani po rovině, jsem zoufalej, nevím, proč to nejede, tak pauzíruju, piju, nic nepomáhá. Místama hroznej hic, místama zase zima. Co se děje?! Dojíždím do DIGORU, jediné vesnice na trati, ale není tam ani ň a tak pokračuju dál. Stoupá to do kopce, klikatí se to a zatahuje se. Prostě to nejede a nejede. Přestávky mám stále častější a nějak to dotláčím na vrchol kopce, kde vidím jakousi pseudobenzinku, kde se na mě vrhá ožralej řidič autobusu! Je to strašný, nemůžu se ho zbavit, piju tam čaj, ale týpek tak otravuje, že rychle mizím. Ale dalo to práci! Ostatní z toho měli akorát srandu…, no klasika. A konečně začíná pršet! To mně ještě chybělo. Už v solidním lijáku to klopím na louku u cesty, odevšad je mě vidět, ale nedá se jinak. Stavím stan a promokám do nitě. Převlíkám se do suchýho, blaho! Suchý věci, to je věc! …k nezaplacení. Vařím kuskus a jím ho s chlebem, nic jinýho už nemám. Nejlepším okamžikem dne je kotel horkýho čaje s citronem! Jsem tak 30 km před KARS. Zítra tam dojedu a pokud nebude pršet, tak pojedu dál. Jestli bude, tak tam zůstanu. Pořád prší, kurva!

Ještě chvilku se trápím s nejedoucím kolem a dojíždím do sedla v 2.200 m.n.m. Takže ono to bylo furt do kopca. A zdálo se to jako rovinka, tak možná proto to vůbec nechtělo jet. 20 km dolů do KARSU, nakupuju za nekřesťanské peníze a jdu na net, protože zase krutě lije. Vyrážím, ale hned za KARSEM to parkuju na benzince, jelikož se žene pořádná bouřka. Pak se malinko vyčasuje a tak pokračuju. Zase dlouhej sjezd až nějak k SUSUZ a pak bezútěšná krajina. Cesta se mění na polňačku po dlouhé kilometry. Všude jen zasněžené hory, jinak ani noha. Až v těch nejvyšších místech se pase. Je to boj, samá díra, kolo dostává pěkně zabrat. Ale kupodivu to jede a baví mě to jak sviňa a tak najednou zjišťuju, že jsem v HASKOY. Ještě chvilku jedu dolů, fakt to letí. Za jakousi dědinkou to točím k řece, vařím a chvilku mě baví pasáčci krav. V noci mám sračku jak bič!

Je zatáhlý jaxviňa a fučí. Musím se dlouho přemlouvat, abych vylezl ze stanu. O půl desáté vyrážím. Cestou kolem sebe vidím podivné útvary a nemůžu si vzpomenout, jak že se to jmenuje, protože jsem je neviděl už strašně dlouho. Takový vysoký rostliny s kmenem, co dávají stín, lámou vítr a dá se tam schovat před deštěm. Ty rostliny rostou hodně vedle sebe a já si začínám vzpomínat, že tohle roste i u nás doma a říká se tomu les! Jóóó! Po víc jak 2 měsících vidím nefalšovanej les. Přepadá mě záchvat radosti a hned jdu do lesa a jím sváču. Ta sračka co jsem měl přes noc musela být z rajčat, jsou hořký a hnusný. Pokračuju jaxi dál, ani nevím, co se děje, ale les je zas pryč. Od jednoho osamělého hotelu (všechen personál je po řádné opici, prý celou noc chlastali s nějakýma Němcema), kde se nalívám čajem, začíná hlavní stoupání a po motané od krajnice ke krajnici jsem po hodině a něco nahoře. Počasí mi přeje, slunko svítí, vítr moc nefučí, rozhledy parádní a poprvé jsem překročil i hranici sněhu, kdy jsem nad ním. 2.550 m.n.m. hlásí cedule, cvakám fotky a jsem rád, že to mám za sebou. Dolů! Ale kurva jak!? Dvacetikilometrovej dlouhatánskej sjezd! Brzdy volají o pomoc. Tohle jet z opačné strany by byl celodenní průchod peklem. Strašný! Ale já jedu dolů a po hodinovém brždění a krutým sjezdu překračuju řeku v POSOVU, kupuju předražený pivo a kempuju za POSOVEM v lese! Les, já se zblázním! Sice komárů mračna, ale nevadí, je to parádní. Mám rozlučkovou párty (škoda, že zase nikdo nepřišel) z Tureckem, vařím a liju do sebe pivo. Zítra jsem v Gruzii. Jo, zastavil mě borec a že prý ať nechodím do Gruzie, že jsou tam problémy. Jaký, to mi nedokázal říct. Asi tím myslel, že jsou tam křesťané a ne muslimové. Moc dobrej den a zdá se, že tu štreku Irák – Gruzie mám šťastně za sebou. Měl jsem z toho strach, ale bylo to nakonec parádní. Divoké, ale famózní! Takže zítra Gruzie, postsovětská republika. Co mě tam asi čeká?

http://www.bikemap.net/route/1326091